****** Co nechceš, aby jiní dělali tobě, nedělej Ty jim.******

Pokud přicházíš na tento svět s vědomím, že jsi milován, a odcházíš se stejným pocitem, vše, co bylo mezi tím, se dá překousnout.



Září 2008

Kozí příběh

30. září 2008 v 17:06 Aktuality
Kozí příběh - plakát

Dnes jsem narazila na informaci, že 16. října bude uveden do kin český 3D animovaný film Kozí příběh. Podle videa, ukázky z filmu, to bude jistě zajímavý film. Nejen svým příběhem, ale i zpracováním. Není to klasický animovaný film.
Nemám nic proti Shrekovi, viděla jsem jen ukázku, ale tohle bude jistě naší povaze bližší. Děj vychází z českých pověstí. Určitě si ho nenechám v kině ujít.

Stavba Karlova mostu - Kozí příběh





Zdroj: internet


Víte, kde bydlím?

29. září 2008 v 18:54 U nás
Jestlipak uhodnete, kde bydlím? Knoflik a Alča nehádají, ty to vědí.

Je to místní zámek. Víc už nenapovím. Až je zpracuju, dodám ještě nějaké fotky ze zámeckého parku do Galerie.



Česká hymna

29. září 2008 v 10:34 Aktuality
Ze čtyř verzí, které byly včera představeny, se mi nejvíc líbí verze se sborem ND a potom bez sboru.
Verze nazpívané sólisty pí. Kateřinou Kněžíkovou a p. Adamem Plachetkou mi přijdou takové příliš umělecké. Hodí se pro uvedení při nějakých slavnostních příležitostech. To je můj názor. Nechci tím vůbec snižovat umění obou pěvců.



Svatý Václav

27. září 2008 v 20:29 Svátky
Podobizna sv. Václava
Svatý Václav (asi 907 - 28. září 935) český kníže a světec, který je považován za hlavního patrona české země. Ve starší literatuře se často udává jako rok jeho smrti 929, většina soudobých vědců se ale již kloní k roku 935.
Český kníže Václav I. byl synem knížete Vratislava a zřejmě jeho (jediné?) manželky Drahomíry, která byla dcerou knížete Havolanů (polabští Slované). Jeho prarodiči byli první historicky doložený přemyslovský kníže Bořivoj I. a jeho žena svatá Ludmila.
Podle legendy byl Václav na svou dobu neobvykle vzdělaný. Údajně byl vyučován slovanskými kněžími (Pavel, Učen) a babičkou Ludmilou ve staroslověnštině, latině, snad i řečtině.
Roku 921 zemřel kníže Vratislav I. Václavovi bylo tehdy teprve 13 let, proto se poručnické vlády ujala jeho matka Drahomíra a vykonávala ji až do roku 924 nebo 925. Poté vládl Václav osobně.
Legendy uvádí, že 28. září 935 (spíše než 929) došlo ve Staré Boleslavi k Václavově úkladné vraždě, zosnované Boleslavem, kterého podbízeli "čeští mužové". Dále pak byli zavražděni i členové Václavovy družiny tak, jak přikazovala tehdejší zvyklost krevní msty.
Část ostatků je uložena na Pražském hradě v katedrále sv. Víta. Lebka bývá při slavnostních příležitostech vystavována. Podle nařízení Karla IV. měla na ní spočívat v době mimo korunovační ceremonii tzv. svatováclavská koruna českých králů, kterou Karel symbolicky českému světci věnoval.
Svatý Václav je jedním z nejoblíbenějších českých svatých, patron české země, mučedník. Svatý Václav je vyobrazen ve Svatováclavském cyklu na hradě Karlštejně, na obraze od pražského arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi. Známá je Myslbekova socha v Praze na Václavském náměstí.
Svatováclavský chorál, jehož kořeny sahají patrně až do 12. století, měl původně tři pětiřádkové sloky neumělých, sdružených rýmů, ukončené refrénem "Kyrie eleison". Obsahem je prostá modlitba k patronovi české země:
Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš,
pros za nás Boha, svatého Ducha, Kriste eleison.
Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě.
Nedej zahynouti nám ni budoucím, svatý Václave, Kriste eleison.
Pomoci my tvé žádáme, smiluj se nad námi, utěš smutné,
zažeň vše zlé, svatý Václave, Kriste eleison.
O životě svatého Václava nejsou téměř žádné spolehlivé doklady. Není jisté jeho datum narození ani datum úmrtí. Zpochybňují se důvody jeho zavraždění, rozdílný politický názor jeho bratra Boleslava a objevily se i domněnky, že Václav žádného bratra vůbec neměl, protože jména Václav a Boleslav znamenají totéž - "více slav" (bole = více). Václav je symbolem české státnosti a patronem České země.
Socha sv. Václava - Václ. nám.
28. září oslavujeme Den české státnosti.
Sv. Václav od P. Parléře



Zdroj: čerpáno z Wikipedie

Konečně víkend !

27. září 2008 v 1:31 Všehochuť
Meteorologové slibují na víkend "babí léto".

Nejmenší kůň na světě

27. září 2008 v 1:27 Zvířátka
V telce jsem viděla reportáž o nejmenším koni na světě - Malence. Vypadá opravdu rozkošně. Majitel s ním objíždí nemocné děti, které si ho mohou pohladit. Je to něco na způsob hypoterapie. Děti na něm však nejezdí, na to je příliš malinký, ale dotykem navážou kontakt. Od majitele je to správný nápad.
Koník je pětiletý, vysoký 60 cm a hmotnost odpovídá hmotnosti středně velkého psa.
Koník vypadá jako plyšový
Koník vypadá jako plyšový.
Trpasličí koník vedle psa
Koník vedle středně velkého psa.
Koník vedle člověka
Trpasličí koník vedle člověka.
Koník vedle normálního koně
Koník vedle normálního koně.


Foto: Profimedia.cz

Sovičky

26. září 2008 v 13:23 Moje sbírky
Aby to bylo komplet, vyfotila jsem ještě moje sovičky. Ty miluju stejně jako kočičky. Kočky mám ráda hlavně živé.
Sovičky
Kdysi to začalo drhanou sovou. Ta už zmizela v propadlišti dějin. Teď mám tyto dřevěné. Nejvíc se mi líbí takové, co mají laskavý pohled.
Ještě jsem zapomněla na jedny kočky.
Kočičky
Ty jsem dostala letos k narozeninám. Udělaly mi radost. Miluju zrzavé mourky.
ko4

Moje kočičky

25. září 2008 v 12:27 Moje sbírky
Tohle jsou moje kočičky - možná základ sbírky. Kdo ví.
Sbírka koček
Ta bílá, z keramické hlíny, je od mé vnučky. Ostatní jsem si koupila pro radost.
Kočka na obrázku je kachel, který jsem si koupila na jedné výstavě autorky. Bohužel jméno si nepamatuji.

Něco pro zasmání

25. září 2008 v 9:17 Vtipy
Suché huby


Zdroj: mail

Příchod podzimu - fotograficky

24. září 2008 v 17:24 Příroda
V pondělí jsem vyrazila do města. Vzala jsem si fotoaparát, že zaznamenám příchod podzimu. Ale moc velké změny jsem neviděla. Bylo podmračené odpoledne.

Dokonce se našel i kvetoucí keř. Nějak si spletl roční období.
A ještě keř s plody - pámelník.

Příchod podzimu - astronomicky

24. září 2008 v 17:02 Příroda
Podzim

Podzimní rovnodennost 22. září 2008

Dne 22. září 2008 v 17 hodin 44 minut středoevropského letního času vstupuje Slunce do znamení Vah. Nastává podzimní rovnodennost. Začíná astronomický podzim.
Jako rovnodennost označujeme okamžik, kdy se Slunce nachází právě nad zemským rovníkem, takže rovnoměrně osvětluje obě polokoule. Díky tomu mají den a noc prakticky stejnou délku, odtud tedy rovnodennost. Slunce v tento den vyjde téměř přesně na geografickém východě a zapadne na geografickém západě. V pravé poledne jej u nás spatříme ve výšce 40 stupňů nad obzorem, zatímco na rovníku bychom jej měli přesně nad hlavou. Okamžik podzimní rovnodennosti je zároveň začátkem astronomického podzimu.
Střídání ročních období je totiž způsobeno sklonem zemské osy. Protože je zemská osa nakloněna o úhel 23,5 stupně, dochází při oběhu Země okolo Slunce k opakovanému přiklánění a odklánění severní a jižní polokoule. Jestliže je ke Slunci právě přikloněná severní polokoule, máme u nás léto, je-li přikloněna jižní polokoule, máme zimu. V průběhu roku také máme možnost sledovat putování Slunce po obloze. Sluneční pouť začneme sledovat v zimě, kdy Slunce vystupuje jen nevysoko nad obzor. V té době dopadá většina slunečního záření na jižní polokouli. V okamžiku zimního slunovratu, který nastává kolem 21. prosince, se Slunce nachází přímo nad jižním obratníkem Kozoroha. V období zimního slunovratu proto u nás máme nejkratší dny a nejdelší, až šestnáctihodinové, noci. Od tohoto data se den postupně prodlužuje a Slunce vystupuje stále výš a výš nad obzor. Kolem 21. března Slunce překračuje rovník - nastává jarní rovnodennost. Toho dne má den i noc prakticky stejnou délku. Dále Slunce pokračuje svou pouť na severní polokouli a kolem 21. června se dostane k obratníku Raka. Nastává letní slunovrat, který zároveň označuje začátek astronomického léta. Poté se Slunce vydává zpět k rovníku, který překračuje kolem 23. září, kdy nastává podzimní rovnodennost. Poté se vrací na jižní polokouli a noci se u nás pomalu začínají prodlužovat - přichází podzim. Celý cyklus je zakončen zimním slunovratem.
Občas se také setkáme s mylnou představou, že střídání ročních období je způsobeno opakovaným přibližováním a vzdalováním Země od Slunce. Je pravda, že dráha Země není přesná kružnice, ale elipsa. Díky tomu se Země střídavě přibližuje ke Slunci na vzdálenost 147 milionů km a vzdaluje se až na 152 milionů km. Rozdíl ve vzdálenosti v průběhu roku tak činí 5 milionů kilometrů. Tato skutečnost však roční období na Zemi ovlivňuje jen okrajově. Patrné je to už z faktu, že nejblíže bývá Země Slunci na počátku roku, kdy u nás mnohdy panují třeskuté mrazy, zatímco nejdále je od něj na počátku července, kdy se vyrážíme ochladit k vodě.
Oběh Země po eliptické dráze však nepřímo ovlivňuje délku ročních období. Díky platnosti Keplerových zákonů se Země pohybuje po své dráze pomaleji v místech, kdy je od Slunce dále, a rychleji tam, kde je mu blíže. Z výše uvedených skutečností plyne, že roční období na severní a jižní polokouli nemají stejnou délku. Severské léto je o několik dní delší než to jižní, naopak na jižní polokouli mají léta kratší ale o něco teplejší.
Proč se ale data počátku ročních období mění? Problém nám v tomto případě způsobuje kalendář. Kalendářní rok totiž není celistvým násobkem dní, a proto je třeba zavádět tzv. přestupné roky, kdy si do kalendáře přidáme jeden den navíc. Proto se den podzimní rovnodennosti a vůbec všech okamžiků začátků nových ročních dob mění. Toto je přirozená komplikace, se kterou člověk nic neudělá, naši planetu prostě nepřinutíme aby se otáčela tak, aby jeden oběh byl celistvým násobkem těchto otoček.
Roční doby


Zdroj:
Autor: Lenka Soumarová, Štefánikova Hvězdárna

Výsledek pátrání

21. září 2008 v 14:47 Pokojové květiny
Hledala jsem na netu podle obrázku název jedné květiny. Zřejmě podle nějakého Murphyho zákona jsem ho nenašla, leč našla jsem jméno mé masožravky. Když nevíte, jak se něco jmenuje, s velkou pravděpodobností je to tučnice.
Našla jsem přímo ji. Moje krasavice se jmenuje Pinguicula sp. Hans (cultivar P. ´Tina´). To jsem se všechno dověděla na jedněch web. stránkách. Budu jí říkat Hans. A připojím také fotografie p. Tomáše Matonohy, které jsou velmi pěkné. Budete se tak moci pokochat krásou oné kytičky.

Jak je vidět na poslední fotografii, je masožravka p. Matonohy hodna svého jména. Pochytala pár mušek. Sice to nejsou žádné masařky, ale aspoň něco. Pokud mi Hans přežije zimu, dám mu příští rok ještě šanci.

Masožravka

20. září 2008 v 13:08 Pokojové květiny
Masožravka, jejíž jméno neznám, se rozhodla vykvést. Slíbila jsem vám její fotku. Nebylo jednoduché ji vyfotit. Neustále se mi spouštěl blesk a příliš květ ozářil. Úplně se tím zkreslila barva květu. Ta je světle fialová s tmavším středem. Zkusila jsem jí vyfotit na okně v protisvětle a tam je barva lépe vidět.
Jen mi stále chybí jméno rostliny.
A na mouchy, holka, taky moc není. Tak alespoň zdobí kvítky, které jsou poměrně malé.

První pokus, květ je skoro bílý.

Další pokus, barva už je blíž skutečnosti.
Adéla to asi nebude.

Úplněk

18. září 2008 v 4:30 Všehochuť
Měsíc v úplňku 2
Ten přírodní jev v poslední době přímo nesnáším.
Déšť mi není příjemný, když musím jet do města k doktorovi a při obstarávání potravy nebo osobních záležitostí neustále rozkládat a skládat deštník. Obvykle mám nakonec v každé ruce tašku a deštník mohu nést jen v zubech. Takové akce mě rozčilují a snažím se jim vyhnout.
Co mě vytáčí a čemu se nemohu vyhnout, je úplněk.
Tento úkaz mi byl sympatický v mládí, když byl člověk třeba zamilovaný. Nebo seděl s kamarády a kytarou u ohýnku. Jistě si dovedete takových situací vybavit víc. V dospělosti, když jsem měla děti, rodinu, zaměstnání a tak podobně, mi byl celkem ukradený. Po celodenní šichtě jsem večer padla do postele a spala. Měsíc mohl zářit a být velký klidně jako mlýnské kolo.
Vždycky jsem patřila mezi spavce. Možná jsem v minulém životě byla medvěd brtník. Poslední roky se situace mění, když je úplněk. Víčka mi padají únavou, odkládám čtení, zhasnu lampičku, zaujmu nejlepší polohu a NIC. Spánek je pryč. Někdy mi pomůže znovu rozsvítit, nasadit brýle a začít zase číst. Jakmile se mi začnou zavírat víčka, odložím knihu a snažím se usnout. Se svítící lampičkou a brýlemi na nose. Samozřejmě s patřičným komentářem drahé polovičky. Když opětné čtení nepomůže, nastoupí počítač. Vstanu, spustím ho a vztekle píšu.
Zimní zasněžená krajina ozářená měsícem je romantika. Sníh jiskří ve svitu Měsíce.
Ale občas by mohli, ti nahoře, zhasnout.

Krzima2

Déšť

17. září 2008 v 16:14 Počasí

Déšť - voda, která padá zhůry.
Buď padá neustále, to je vytrvalý déšť, nebo přerušovaně, to jsou přeháňky. Dále jej můžeme rozdělit podle intenzity. Drobný - "májový", "zahradnický", je takový laskavý. Vydatný - takzvaný "slejvák". Ten není moc oblíbený. Při něm na člověku nezůstane nit suchá. Nemám ho ráda.
Déšť můžeme dělit i podle oblíbenosti. Jinak má rád zahradník a jinak hydrolog. Milovníci všeho zeleného na zahrádce dávají přednost drobnému a déletrvajícímu děsti, který zalije, ale rostlinám neublíží. Nesmí však trvat dlouho. Snem zahrádkářů je noční déšť, protože nemusí tahat konve s vodou a druhý den se už zase mohou těšit z květů a plodů.
Z mírného a déletrvajícího deště se těší také majitelé studen a vodohospodáři. Naplní se vodní zdroje. Naopak prudký, přívalový déšť má opačný efekt. Rychle steče po povrchu a do podzemních zásob vody se nedostane ani kapička.
Přímo pohroma je takový déšť s kroupami. Zničí co může. Takový nemá rád nikdo.
"Májový" deštík má rád snad každý. Je velmi prospěšný pro zahrádku, pro alergiky, protože smyje poletující pyl, pro milence, krásně se v něm randí. Je teplý a příjemně osvěží vzduch. Ten miluju.
Jiná kapitola je podzimní déšť. Obvykle je lezavý, pošmourný. Pokud trvá několik dní, má vliv na lidskou náladu. Říká se, že by v něm psa nevyhnal. Z toho soudím, že ho nemají rádi ani psi. Určitě i kočky a kocouři, alespoň podle našeho. Ten leží doma a vychrupuje. Pryč jsou dny kocouřího toulání.
Takový déšť se nejlépe snáší doma u kamen, s šálkem bylinkového čaje a dobrou knihou. A když přitom posloucháte bubnující kapky na střeše, je to dokonalé.

Vzpomínky na dětství a školní léta

13. září 2008 v 15:00 Vzpomínky
Moje střípky aneb vzpomínky z dětství
V Praze jsme bydleli v celkem hezkém bytě, v domě, který byl postaven před 2. světovou válkou. Rodiče se tam přestěhovali kolem roku 1950. V té době to byl moderní třípokojový byt s příslušenstvím, kuchyní a dvěmi komorami. Měl jedinou chybu, v pokojích se topilo v kamnech. Zato měl velikou přesíň (jezdila jsem tam i na kole). Pokoje byly také velké. Dva (obývák a ložnici) obývali rodiče a třetí pokoj babička. U babičky jsme spaly se sestrou. Kuchyň a špajz byly společné. V jedné komoře jsme měly se sestrou ve skříňkách svoje věci do školy, knihovnu, stůl a později skříň se šaty. Druhou komoru si otec zařídil jako svoji dílnu. Ráda jsem se chodila dívat, když něco dělal. Obyčejně nějakou malou opravu do auta.
Pokoje byly zařízené dobovým nábytkem. Na to měl otec talent a vkus. V obýváku jsem milovala ušák. Člověk do něj zapadl a mohl se oddávat snění.
Předsíň byla otcovou chloubou. Byla celá obložená modřínem. Na zdech visely parohy, staré meče a pistole. Vypadalo to jako na zámku. Viselo tu i velké zrcadlo a u něho stál stolek s telefonem.
Byt měl i malý balkon, ale ten, bohužel, vedl do nevábného dvora. Skladovali jsme tam uhláky.
Bydleli jsme v 1. patře, dům měl i výtah. Já jsem v něm mohla jezdit, až když jsem byla větší a dosáhla na knoflíky. Jinak jsem musela ťapat po schodech. Nejhorší bylo, když správcová myla schody. Neměla ráda, když se jí přitom lidi courali nahoru, dolu. Byla to taková správná ženská od rány. Nás děti měla v merku, a jak jsme prováděly nějaká alotria, už na nás hartusila.
V domě přes ulici byla hospoda. Ty byly ostatně v ulici čtyři. Ale tahle měla výborné pivo. Hospoda bzučela od rána do večera, stále bylo plno. Chodila jsem tam v neděli pro pivo k obědu. Samozřejmě, že jsem cestou upila.
Kousek od domu, na malém náměstíčku, byla mlékárna. Tam jsem ráno chodila s bandaskou pro mléko a pro housky. Mlékařka nabírala odměrkou mléko z velké konve a nalívala ho do bandasek. Později se mléko prodávalo v litrových lahvích. Celá mlékárna ráno voněla čerstvým pečivem.
Pro ostatní potraviny a zeleninu se chodilo na Veletržní třídu, kde bylo víc obchodů. Později tam postavili jednu z prvních samoobsluh. Otevření byla velká sláva, natáčela to i televize.
Na náměstíčku, kde byla mlékárna, rostlo pár stromů. Jinak to byl takový plácek, kde jsme s dětmi hrály. Nejvíc jsme na jaře cvrnkaly kuličky. Nebo jsme skákaly panáka.
Později bylo náměstíčko upraveno jako parčík. Byly vysázeny nové stromy, zaseta tráva, objevily se cestičky a lavičky.
Do školy jsem začala chodit na Strossmayerovo náměstí. Naproti stojí kostel sv. Antonína.
Ze začátku mé docházky byla škola jako jedenáctiletka. Potom se vyšší ročníky přestěhovaly na Dimitrovovo náměstí (dnes Ortenovo). Později byla na Letné postavena úplně nová budova, kde bylo gymnázium. Tehdy to byla SVVŠ (Střední všeobecně vzdělávací škola). Měla jsem tu čest tam studovat a složit maturitu. Ale to předbíhám. Třetí a čtvrtou třídu jsem navštěvovala v Šimáčkově ulici. Pak jsem se se spolužáky opět vrátila na "Štrosmajrák". Dodnes nevím, proč byla tahle rošáda. Moje študování na základní škole mělo různý průběh. První třída mě vyloženě nebavila a nezajímala. Neustále jsem se místo vyučování courala po ulicích. Fascinovali mě popeláři. Dokázala jsem je doprovázet celou dobu, než naplnili kuka vůz a odjeli na skládku. Potom jsem se zklamaně vrátila do školy, kam mě ráno matka odvedla. Samozřejmě, že následovala poznámka. Červeným inkoustem. Škoda, že se můj notýsek nedochoval. To by bylo počtení !!! Od druhé třídy jsem sekala latinu. Dostaly jsme novou učitelku, která děti milovala. Dodnes na ni ráda vzpomínám - paní učitelka Váchová. Pomohla mi dohonit zanedbané učivo z první třídy, hlavně čtení. V šesté třídě jsem měla dokonce na vysvědčení vyznamenání. Zato sedmička a osmička, to bylo dílo. Puberta se mnou mlátila o sto šest. Také mi nepřispěl rozvod rodičů. Dotáhla jsem to až na dvojku z chování. Ani učení jsem moc nedala. Ale nakonec jsem se vybouřila a devítka byla v pohodě. Zase jsem měla výborné známky. Po ukončení školní docházky na základní škole jsem pokračovala na již zmíněném gymnáziu.
Trochu odbočím. Jednou jsem šla do školy na oběd. Jdu po kraji chodníku. V ulici zrovna jeden pán skládal uhlí. Tenkrát (už nevím přesně rok) se ještě rozváželo vozem, který táhl kůň. A když jsem ho míjela, tak mě hryznul do ramene. Nevím, co ho to popadlo. Asi měl hlad. Kočí mu zapomněl pověsit na krk pytlík s ovsem.
Také v té době rozváželi ledaři po hospodách led s koňským povozem. Občas jsme se vozily tzv. "za vozem". Některý kočí byl hodný a kousek nás svezl. Jiný po nás práskl bičem.
Jo, jo, byly to krásné časy. Takové klidné. Aut jezdilo poskrovnu. Nikdo nikam nespěchal. Čas malin sotva zrajících.
Škola na Strossmayerově náměstí.


Foto: internet

Malby na budovách

12. září 2008 v 13:46 Došlo mailem
Došly mi obrázky budov, které jsou různě pomalované. Rozhodně to vypadá líp než stará oprýskaná omítka. I když dnes je náhoda takový dům najít. Skoro všechny domy mají krásné nové fasády. Ale, co mi hrozně vadí, ba dohání k vzteku, jsou sprejeři. Ruce bych jim přerazila. Když pomalují vkusně nějakou nevzhlednou betonovou zeď, tak se mi to líbí, ale, když zničí novou fasádu, je to zvěrstvo.
budova6
Není ten dům hned hezčí ?
Další obrázky jsou v Galerii.


Zdroj: mail


Moje ikonka

11. září 2008 v 18:03 Ikonky
Tady je ikonka mého blogu. Moc děkuji Libce, která mi ji udělala.
Kód ikonky: <a href="http://plajzka.blog.cz/" target="_blank"><img border="0" src="http://i35.tinypic.com/1425x8h.jpg" width="88" height="31"></a>

Podzim

9. září 2008 v 21:23 Zahrádka
Podzim se začíná nesměle hlásit i na zahrádce. Snad vydrží dosavadní slunné počasí. Na zimu, déšť a šero je ještě dost času. Mám ráda babí léto, ale ne plískanice.

Plody aronie už dozrávají. Také plody skalníku.

Babí léto budiž pochváleno!