****** Co nechceš, aby jiní dělali tobě, nedělej Ty jim.******

Pokud přicházíš na tento svět s vědomím, že jsi milován, a odcházíš se stejným pocitem, vše, co bylo mezi tím, se dá překousnout.



Kultovní kámen aneb liberecká žula

23. května 2009 v 0:46 |  Vzpomínky

Liberecká žula má pro mě zvláštní kouzlo. Velká zrna živce, slída a křemen. Taková se vyskytuje i v Josefodole a bezvadně se o ni prošoupály tepláky. A to býval materiál. Silná látka, dovnitř měla chlupatou strukturu. Kapsa vzadu. Bože, co tam se vešlo věcí. Kus provázku, kudla, knoflíky nasbírané v potoku, žáby, prak s municí, ukradeně třešně a jahody. Zkrátka samé nezbytné věci.

Na louce, kousek pod naší chalupou, seděl na louce obrovský balvan. Na něm jsme se scházeli s kamarádem Herbertem. Ten byl pro nás a později i pro ostatní děti přímo kultovním objektem. Tady jsme si vyprávěli až do tmy, hráli si a kuli pikle. S Herbertem jsme si tu hráli na vojáky, jezdili v imaginárních autech v keři jasanu (později z něho vyrostl strom, protože zmizeli dva malí vandalové, kteří ho neustále lámali pro své hry - šípy, luky, pruty), podnikali výpady do okolí. Cílem byl babiččin hrášek, sousedovy třešně; jinému jsme snědli jablka, druhému jahody.

Kámen sám byl z liberecké žuly. Na jedné straně byl nízko nad zemí. Tamtudy jsme na něj lezli. Ti zdatnější vyšplhali asi v polovině kamene, kde byla puklina s výstupky pro zachycení. Závodili jsme v tom, kdo skočí z větší výšky a nejdál od balvanu. Na druhou stranu, z kopce, to nezkusil nikdo. Bylo to příliš vysoko. Alespoň tehdy na nás. Nahoře, na kameni, se nás kolem další pukliny a malého důlku sesedlo někdy až deset. Probírali jsme tu své starosti i radosti. S přicházející tmou si svěřovali i různá tajemství. Z druhé strany byla pod kamenem skulina, do které jsme se v případě deště mohli schovat. Ale moc se nás tam nevešlo. Občas jsme si zatopili ohníček. Buřty jsme neopékali, tehdy to pro nás byl luxus.

Miluju ten šutr (tak jsme ho mezi sebou i nazývali) od samého začátku, kdy jsem se na něj poprvé vydrápala. Každé prázdniny jsem po příjezdu zahalekala na Herberta a dali jsme si sraz na šutru. Bez toho balvanu by mi něco v dětství chybělo.
To je on v celé své kráse.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eva* Eva* | Web | 23. května 2009 v 20:06 | Reagovat

Tak ten se mi taky líbí! Já bych nějaký takový brala na zahradu.:-)

2 Lucka Lucka | Web | 27. května 2009 v 22:02 | Reagovat

Moc hezky jsi to napsala!

3 Jméno Jméno | 29. února 2012 v 12:50 | Reagovat

Sem napiště komentář

4 MMucíííííQ MMucíííííQ | 29. února 2012 v 12:53 | Reagovat

NeMoHLa ByS prosíííím přIdAT WÍC TaKQoVeJCH SuPíííQ ČLánečQWů?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama