****** Co nechceš, aby jiní dělali tobě, nedělej Ty jim.******

Pokud přicházíš na tento svět s vědomím, že jsi milován, a odcházíš se stejným pocitem, vše, co bylo mezi tím, se dá překousnout.



Můj 21. srpen 1968

21. srpna 2009 v 3:41 |  Vzpomínky
O okupaci jsem se dozvěděla z rádia. Byla jsem u babičky na prázdninách v Josefově Dole v Jizerských horách.
Den začal jako každý jiný. Klid, pohoda, sluníčko svítilo. Najednou přiběhla teta Ilse, že v rádiu hlásí divné věci, ať přijdeme poslouchat. Tak jsme k ní ještě se sousedovic dětmi šly a poslouchaly. Z rádia se ozývalo: "Blum, blum", útržek Smetanovy Vltavy z cyklu Má vlast. Potom hlasatel oznámil, ať vyčkáme u svých přijímačů, že budou hlásit závažné sdělení. Říkal, že naší republiku obsadili Sověti spolu s armádami Varšavské smlouvy. A ozvala se česká hymna. To jsme brečeli všichni. Nechápali jsme, co se vlastně děje.
Od této chvíle jsem měla utkvělou myšlenku, že se musím dostat do Prahy a vidět na vlastní oči, co se děje. Babička mě nechtěla pustit, ale já nebyla k udržení. Sedla jsem druhý nebo třetí den (už si to po té době přesně nepamatuji) na vlak a jela do Prahy. Cesta ubíhala celkem v klidu až do Prahy - Vysočan. Tam vojáci náš vlak zastavili a že nás dál nepustí. Vlak totiž normálně končil až na stanici Praha - Těšnov (již neexistuje). Byl už večer, tma a domů jsem to měla z Vysočan daleko. A ani jsem netušila, jak bych se dostala domů. Prý tramvaje nejezdily. Nakonec vojáci svolili a vlak dojel do stanice Těšnov. Bylo asi kolem jedenácté hodiny v noci. Vojáci řekli, že nás z nádražní budovy nikam nepustí, že tam budeme muset přenocovat. To se mi sice nelíbilo, ale nedalo se nic dělat. Později se vojáci rozhodli, že nás po skupinách pustí z nádraží. Domů jsem to neměla daleko. Přes Hlávkův most, kousek Bubenskou ulicí a byla bych doma. Šla nás skupina přes Hlávkův most, kde stály vedle sebe tanky a na nich seděli vojáci se samopaly. Celou cestu na nás mířili a předávali si nás z mušky na mušku. Měla jsem v té chvíli strašný strach. Nikdo totiž nevěděl, kdy začnou střílet. Ten hrozný pocit do smrti nezapomenu. Nakonec jsme došli na druhou stranu bez úhony. Tam jsme se rozešli. Upalovala jsem s kufrem domů. Tam mě nikdo nečekal, rodiče byli na dovolené v Bulharsku a sestra bydlela sama v jiné části Prahy.
Moc jsem toho do rána nenaspala. Ráno jsem popadla foťák a kamaráda a vydala se do ulic fotit. To se nesmělo, Rusové hned stříleli nebo zabavili foťák. Přesto jsem nějaké snímky udělala. Viděli jsme u každého mostu přes Vltavu tanky a ozbrojené transportéry. Všude vojáci se zbraněmi. Občas se ozvala střelba.
Přes Švermův most, náměstí Republiky jsme mířili na Václavák. Cestou jsme viděli auta zdemolovaná tanky, všude vylepené plakáty a rozstřílenou fasádu Národního muzea. To jsem vůbec nechápala, proč to udělali. Prý si budovu spletli. Vypadalo to hrozně. Stopy jsou na Muzeu patrné dodnes. Pak jsem šla na Vinohrady k Čs.rozhlasu. Tady byla převrácená tramvaj, něco tam hořelo, chaos, vojáci dost nervozní, Češi také. Raději jsme vypadli pryč a vrátili jsme se domů.
Taky jsem si potřebovala koupit něco k jídlu. Před mlékárnou stála dlouhá fronta a čekalo se na mléko a chleba. Zásobování bylo vpádem vojsk ochromeno.
Večer se nesmělo vycházet ven a z různých míst se ozývala střelba. To jsem se zamkla na sto západů a celou noc se bála.
Pomalu končily prázdniny a já jsem měla v září nastoupit na brigádu. Měla jsem jezdit jako průvodčí na tramvaji. Vstávala jsem brzy ráno (ještě spíš v noci) a chodila do Karlína na služební tramvaj, která nás svážela do hloubětínské vozovny. Cestou jsem musela zase přejít přes Hlávkův most, kolem Těšnova a parku na Florenci. Všude tanky s vojáky. Nebyla to vůbec hezká cesta. Sice jsem se necítila dobře, ale už jsem se tolik nebála. Později se vojáci stáhli někam pryč, tak nás služební tramvaj svážela už od Dopravních podniků na předmostí Hlávkova mostu. Život se pomalu vracel do normálních kolejí, pokud to tak lze nazvat.
Kdy se vrátili rodiče už si nepamatuju. Se sestrou jsme byly v telefonickém spojení. Když si na to dnes vzpomínám, byl to ode mě hazard, že jsem odjela od babičky a byla v Praze sama. Babičce jsem nemohla dát zprávu, že jsem v pořádku. V prvních dnech po okupaci nic nefungovalo - pošty, televize, telefon nebyl samozřejmostí. Později jsem jí asi napsala. Na to už si nevzpomínám. Dny byly tak hektické, že takové detaily člověku unikly.
Od té noční cesty přes most jsem Rusáky srdečně nenáviděla. Celou dobu to ve mě bylo. Až dnes o tom dokážu napsat. Jsou dávno pryč, ale nemůžu jim jejich tehdejší jednání odpustit.
Tanky na Hlávkově mostě.
Pietní místo u sochy sv. Václava na Václavském náměstí.
Václavské náměstí - socha sv. Václava.
Rozstřílená fasáda Národního muzea v Praze.
Vinohrady - u Čs. rozhlasu.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lucka Lucka | Web | 22. srpna 2009 v 18:58 | Reagovat

To musela být hrůza, nedovedu si to vůbec představit. Táta emigroval. Naštěstí dojel jen do Rakouska a pak si to rozmyslel!  8-O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama