****** Co nechceš, aby jiní dělali tobě, nedělej Ty jim.******

Pokud přicházíš na tento svět s vědomím, že jsi milován, a odcházíš se stejným pocitem, vše, co bylo mezi tím, se dá překousnout.





Srpen 2012

Četla jsem

31. srpna 2012 v 14:35 Moje četba

V poslední době jsem četla knihu Václava Větvičky - Poutník okouzlený rodnou zemí. Václav Větvička navštívil různé kouty naší vlasti a velmi poutavě o nich hovořil v nedělních ranních pořadech na ČRo 2, stanice Praha. Později tyto postřehy z cest vydal knižně.


Kniha se velmi dobře čte. Skoro jsem jí přečetla jedním dechem. K jednotlivým kapitolám jsem si na internetu našla mapu a tím si lépe pamatovala text. V.V. píše např. o Českém Švýcarsku, zámcích na řece Mrlině, o Lašsku atd. Jeden úsek knihy je věnován potokům, které protékají Prahou. Ani se mi nechtělo věřit, že je jich kolem stovky. Protože jsem v Praze bydlela a některé potoky znám, velmi mě toto téma zajímalo. Dnes je většina potoků skryta v trubkách pod zemí. Partie, které jsou přirozené, jsou leckdy velmi malebné. Všechny jsem si vyhledala na mapě a byla kolikrát překvapena, jak daleko od Prahy pramení, nebo jakou krajinou protékají, než vstoupí do Prahy.
Tomu, kdo rád čte cestopisy, mohu knihu vřele doporučit. Ale myslím, že kniha zaujme každého.



Foto: internet

Tramvajové vzpomínky

30. srpna 2012 v 15:17 Vzpomínky

Přes maminku mého přítele jsem si dojednala brigádu jako průvodčí na tramvaji. Začala jsem v září 1968. Cestou do hloubětínské vozovny jsem ráno míjela stanoviště ruských vojáků (píši o tom též zde). Nebylo to nic příjemného.
Služební tramvaj nás dovezla brzy ráno (asi kolem čtvrté hodiny) do vozovny. Na rozpisu jsme měli napsané tratě, kde budeme jezdit. Vyfasovali jsme jízdenky, kleště, brašnu a šli vyhledat tu svou soupravu.
V hloubětínské vozovně jezdily samé, v té době, moderní tramvaje (viz obrázek).


Jen linka č. 9 měla ještě starý vůz s vlečňákem.


Tam se muselo mezi pasažéry procházet, jinak jsme seděli na vyvýšeném místě zkraje vozu. Lidé nastupovali předními dveřmi, procházeli kolem nás, kupovali lístky a postupovali dále do vozu.
Na jízdence se muselo kleštěmi cvaknout datum, čas, pásmo. Bylo to trochu složitější na odhad, kolik jízdenek v té které stanici prodám.



Tyhle kleště jsou dětské, naše byly velmi podobné, ale jejich obrázek jsem nenašla.

Museli jsme bravurně znát všechny stanice na trase. Navíc jsme měli takovou bichli, kde byly uvedeny všechny ulice v Praze, k nim příslušné linky a stanice. To abychom dovedli cestujícím poradit, jak se na to které místo dostat.
Většinou jsme jezdili z konečné v Hloubětíně na druhý konec Prahy, např. do Košíř (č. 15), do Motola (č. 9), na Pankrác (č. 13). Už si ale nemohu vzpomenout odkud třeba linka č. 9 vyjížděla. Jen si pamatuji na konečnou v Motole. Všude jinde byly na konečných točny, ale tady se musel motorový vůz přepřahat před vlečňák. Ten měl plošinu uprostřed vozu a po obou stranách (přední a zadní) měl prostor s lavicemi pro cestující. Do tohoto vozu se dalo naskakovat a vyskakovat za jízdy, pokud to někdo uměl a riskl to (to bylo totiž zakázáno). V moderních vozech to už nešlo. Tam dveře otvíral a zavíral průvodčí ze svého stanoviště. Ovšem pokud jste pořádně zabrali a trhli dveřmi, dalo otevřít i mimo stanici. Třeba při dlouhém čekání na semaforech.
Mě tato práce hrozně bavila. Byla jsem celý den mezi lidmi, viděla Prahu. Bavilo mě to tolik, že jsem jezdila i o víkendech při studiu. Se mnou takto brigádničilo víc studentů. Časem jsme si vytvořili partu, vzájemně se na linkách navštěvovali, mávali na sebe při míjení. Největší rozruch dělali kluci, když přišli na návštěvu. Prováděli kontrolu jízdenek a jiné piškuntálie. Většinou se to odehrávalo pozdě večer, kdy už tolik lidí nejezdilo a ti, co jeli, to vzali s humorem. Dnes by nám to asi neprošlo.
Později jsem brigádu ukončila a věnovala se studiu. Pak jsem musela studium ze zdravotních důvodů ukončit. Chtěla jsem znovu nastoupit jako průvodčí na tramvaj. Moje matka byla silně proti. Nemohla přenést přes srdce, že jsem jako maturantka chtěla jezdit na tramvaji. Musela jsem si hledat jinou práci, protože jsem u dopravního podniku neprošla lékařským vyšetřením.
Tak jsem skončila u jednoho podniku zahraničního obchodu v účtárně za 1.000 Kčs hrubého (na tramvaji jsem měla dva tisíce). Dělala jsem cifršpióna, likvidovala cestovní příkazy montérů, kteří se vrátili ze zahraničí. Moc mě ta práce nebavila. Trochu exotiky tam vnášely různé doklady z cest montérů (třeba letenky, jízdenky).
Před tímto zaměstnáním jsem hledala místo na poště (to bylo pro mou matku dost seriózní). Protože bych musela na půl roku do dálnopisného kurzu, odmítla jsem nastoupit. Paradoxem je, že jsem za 8 let stejně skončila u pošty. Ale to už je jiná kapitola.




Foto: internet

Městská knihovna v Chotěboři

28. srpna 2012 v 19:08 U nás

Dům pochází z let 1896-97. Nejstarší písemná zpráva o tomto prostoru je z 2. poloviny 16. století, kdy tu na Horním předměstí, nedaleko Horní brány, býval hospodářský grunt patřící jednou polovinou Dorotě Šejvrlové a druhou polovinou Václavu Kvačarovi. Koncem 16. století je tu při gruntu i barvírna Abraháma Bilaviuse. V roce 1637 se zde uvádí dílna mydlářů Jiříka a Matěje Laurinových a barvírna radního města Jiřího Hajkla; hospodářský grunt na tomto místě již zmiňován není. Několik generací Hajklů se zde přes sto let zabývalo barvením pláten, a to až do r. 1766.
Někdy v r. 1854 , kdy byl vlastníkem domu Adolf Bohner, zde nějaký čas sídlil poštovní úřad. Stavení bylo tehdy z kamene a bylo opatřeno polovalbovou střechou se šindelem; průčelí do hlavní ulice mělo zprava dvě okna se vchodem a zleva klenutou bránu s vjezdem do nádvoří, ve štítě bylo pak další okno.
V r. 1894 se stali majiteli domu bohatý měšťan Antonín Zezulák s manželkou Albertinou. Ti nechali původní dům zbořit. Asi na základě předběžné dohody o odkupu uzavřené s představenstvem občanské záložny tu nechali postavit budovu, která se ke dni 31.12.1900 stala majetkem Občanské záložny v Chotěboři, jež byla jejím vlastníkem až do r. 1948.
Prostory budovy sloužily ve 20. století rozmanitým účelům: do r. 1933 tu byly mimo jiné umístěny depozitáře městského muzea, byla tu ordinace lékaře všeobecného a zubního.
V 2. polovině 20. století sloužil dům jako internát střední zemědělské školy a od 60. let je sídlem chotěbořské městské knihovny (č. 9).



Městská knihovna v r. 1972.


Městská knihovna v současnosti. Staré domy vedle knihovny byly zbořeny a na jejich místě byla postavena moderní budova, ve které sídlí Finanční úřad, Česká pojišťovna a další organizace.


Zdroj: kniha Chotěboř
Foto: časopis ECHO


Soutěž a diplom od Natty

26. srpna 2012 v 11:47 Různé

Na blogu u Natty byla v srpnu další lumpárničková soutěž. Natty zveřejnila tabulku, podle které jsme měli hádat srpnovou tajenku. Vtip spočíval v tom, uhodnout, kde se skrývá příslušné písmenko. To se mi moc nedařilo, ale uhádla jsem skoro všechna písmenka.


Nakonec jsem celou tajenku vyluštila a získala od Nattynky krásný diplom.



Nattynce za moc pěknou a zábavnou soutěž děkuji a spolusoutěžícím gratuluji.


Nový kocourek

24. srpna 2012 v 13:39 Zvířátka

Děti s rodiči dlouho nevydrželi bez kocoura. V neděli se všichni objevili s šedým klubíčkem v náruči. Zpočátku byl kocourek trochu vyděšený, kam že se to dostal. Ale brzy si zvykl a zvědavě začal propátrávat okolí. Bydlí oficiálně nahoře u mladých. K nám (dědovi a mě) chodí na návštěvu. Prosmýčí všechny kouty, ale chovat se moc nechce.
Dřív jsem o něm nechtěla psát, protože jsem chtěla přiložit fotku. Jenže to byl úkol skoro nemožný. Buď byl zalezlý pod nebo za nábytkem, nebo pobíhal sem a tam. Živý je tedy až až.
Konečně včera byl večer unavený a usnul v mém křesle. Na druhé fotce mžourá, protože jsem ho probudila bleskem.



Když se trochu prospal, vyrazil na další obhlídku. Konečně se mi ho podařilo trochu lépe vyfotit, když se uvelebil v jídelně na lavici.


Není k pomilování?
Bylo nám řečeno, že je to Bristká modrá kočka. Mě osobně je to jedno, hlavně, že máme zase živé zvířátko. Bez starého kocoura tu bylo smutno.


Projekt "Výhled z okna"

24. srpna 2012 v 13:23 Různé

Na blogu Sever-rat se objevil nový projekt "Výhled z okna". Rozhodla jsem se, že poskytnu také svůj výhled z okna, ale moc těžko se mi vybíralo. Jde o starší snímky. Mám na blogu různé výhledy, letní i zimní. Nechtěla jsem už nyní strašit se zimou, tak jsem vybrala jeden letní.



Až se zima zeptá...

23. srpna 2012 v 17:54 Recepty

Jablečné želé s rozmarýnou

Litr jablečné šťávy (z odšťavňovače nebo z rozvařených jablek), 1 kg želírovacího cukru, 4 lžíce citronové šťávy, 2 lžičky čerstvých lístků rozmarýny, 2 lžíce calvadosu.

Šťávu s cukrem dejte do hrnce a za stálého míchání uveďte do varu, 4 minuty vařte. Vmíchejte citronovou šťávu a calvados. Želé hned nalijte do sklenic a do každé přidejte několik lístků rozmarýny.
Sklenici zavíčkujte, postavte dnem vzhůru a nechte vychladnout. Během chlazení sklenice několikrát obraťte, aby se rozmarýna rozmístila po celém obsahu.
Rada: Želé z kdoulí připravte stejným způsobem, calvados nahraďte meruňkovicí.


Renklódový džem

1,2 kg renklód, 0,5 kg želírovacího cukru, šťáva ze 2 citronů nebo 2 lžičky kyseliny citronové.

Ovoce rozpulte, vypeckujte a smíchejte s cukrem. Nádobu zakryjte a směs nechte přes noc táhnout. Potom vmíchejte citronovou šťávu a za stálého míchání uveďte do varu, vařte asi 4 minuty.
Džemem naplňte sklenice, zavíčkujte a nechte vychladnout. Skladujte v temnu a chladu.
Rada: Džem z mirabelek nebo švestek připravte podle stejného receptu.


Malinová marmeláda s rybízem

0,5 kg malin, 0,5 kg červeného rybízu, lístky z 5 snítek máty, 0,5 kg želírovacího cukru, 3 lžíce malinové pálenky, jemně nastrouhaná kůra a šťáva ze 2 limetek.

Polovinu ovoce vidličkou rozmačkejte, přidejte malinovou pálenku, mátu, želírovací cukr, kůru a šťávu z limetek a druhou polovinu ovoce. Vše důkladně promíchejte. Směs nechte 30 minut táhnout. Za stálého míchání uveďte do varu, vařte asi 8 minut.
Marmeládou naplňte sklenice, zavíčkujte a obraťte na 5 minut dnem vzhůru.

P.S. Maliny a rybíz už nejsou, ale recept se může hodit za rok.




Ztratil se nám kocour

20. srpna 2012 v 13:14 Zvířátka

Asi před třemi týdny se nám ztratil kocou Macek. Nevíme přesně den, protože někdy se stalo, že se toulal třeba dva dny. Bohužel, nyní se z toulek nevrátil. Doma zavládla smutná nálada, protože jsme ho měli všichni rádi. Byl to takový kocour kliďas. Nejraději si někam zalezl a spal.
Když chtěl doplnit granule, přišel a mňoukáním si o ně řekl. Zrovna tak si uměl říct o vypuštění z domu ven. Stoupl si ke dveřím a mňoukal. Někdy uměl i nadávat, pokud jsme jeho přání nešli plnit dost rychle.
Tohle jsou fotky asi 3 roky staré.




Takhle mi s oblibou zabral gauč. Neexistovalo, že by se podělil. To šel raději pryč.


Asi 2 roky stará fotka.


Takhle se roztahuje u mladých na sedačce.

A nyní pár posledních fotografií. Fotil ho vnuk Martin u nich nahoře. Nevím, jestli mobilem, protože fotky nejsou kvalitní, ale jsou poslední. Už nám budou Macka jenom připomínat.






Zvlášť poetické zátiší. Smějící se




Původ jména Helena

18. srpna 2012 v 12:12 Různé

Toto jméno řeckého původu doslova znamená "pochodeň z hořícího rákosí", přeneseně však také "záře" nebo "světlo v temnotách".
Jméno se poprvé objevilo v Homérově eposu Illias, kde byla Helena nejkrásnější žena světa, kvůli které začala trojská válka.
Helénové bylo také starověké označení pro Řeky.
Domácí podoby jména: Helenka, Hela, Helka, Heluška, Helča, Ela, Lenka.


Přání k svátku - Helena

18. srpna 2012 v 6:00 Různé


Helenkám hodně štěstí, pohody, spokojenosti a hlavně zdraví
přeje Jarmila

Přečetla jsem si

17. srpna 2012 v 17:16 Moje četba


Odpoledne jsem dočetla knihu Williama Harringtona Smrt zpěvačky.
Detektivní příběh, v němž řeší inspektor Columbo příčinu smrti slavné popové zpěvačky.
Můj oblíbený Columbo. Musím říct, že se raději dívám na zfilmované epizody. I když knihu jsem přečetla takřka jedním dechem. Člověk musí také mezi čtením spát. Smějící se
Jako oddechové čtení a pro milovníky detektivek mohu doporučit.


Původ jména Hana

15. srpna 2012 v 14:56 Různé

Jméno patrně pochází z hebrejského jména Jóchanán. To se skládá ze dvou částí: první - Jahve - znamená "Bůh", channá - "milost", "smilovat se". Celé jméno tedy překládáme jako "Bůh je milostivý".
Stejný původ mají i jména Jan, Jana, Johana či Anna.
Slovo hana znamená v arabštině "šťastná", "blažená", tento původ je však méně pravděpodobný.
Domácí podoby jména: Hanička, Hanka, Hanina, Hani, Hančí, Handa, Haninka, Hanuška, Hanulka, Hanule, Hanyška.



Přání k svátku - Hana

15. srpna 2012 v 6:00 Různé



Hodně štěstí, pohody, lásky a elánu Haničkám k jejich svátku
přeje Jarmila



Alokázie

13. srpna 2012 v 15:27 Pokojové květiny

Minulý týden jsem si všimla, že mi kvete alokázie. Než jsem se dokopala k tomu ji vyfotit, už vadne košilka kolem květu. Foťák jsem půjčila vnukovi a nyní ho musím nahánět. Dnes jsem konečně fotila. Květ už pomalu odkvétá, ale přece jen jsem něco stihla.




Takto vypadá celá rostlina (foto z internetu).

Moje alokázie potřebuje přesadit, ale asi na to letos zase nedojde. Letos mě tak bolí ruce, že nemohu dělat jakoukoliv práci, u které musím kroutit rukama. Jsem ráda, že zvládnu péči o sebe, jídlo, mytí talířů a stříhání dědy. Např. nemohu navléknout nit, abych něco přišila. Musím počkat, až se vše spraví. Někdy mi dělá potíže i psaní na počítači.

A nyní trochu odborného povídání:
Alokázie patří do čeledi áronovitých (Aronaceae), rostlin vyznačujících se statným vzrůstem a květenstvím ve tvaru toulce. Kalich ukrývající vlastní květenství má bílou barvu a podle druhu velikost od pěti do dvaceti pěti centimetrů.
Áronovité rostliny okrasné listem pocházejí z tropických pralesů, a proto jsou v mládí nenáročné na světlo. Světle zelené, lesklé listy se s přibývajícím věkem vybarvují a vykreslují ornamenty, kvůli nimž se stala alokázie tak oblíbenou.
Druhový název rostliny je poněkud zavádějící, protože alokázie pocházejí z tropické Asie. Nejčastěji se jako pokojová rostlina pěstuje Alocasia amazonica s velkými šedozelenými listy zdobenými výraznou stříbrnou žilnatinou.
Rodiči této alokázie jsou Alocasia lowii a Alocasia sanderiana. Obě se pěstují a prodávají také u nás, třebaže se s nimi nesetkáte tak často. Alokázií, velice atraktivních áronovitých rostlin, existuje přes devadesát druhů. Většina jich zdobí botanické zahrady a sbírkové skleníky.
Áronovité rostliny okrasné listem pocházejí z tropických pralesů, a proto jsou v mládí nenáročné na světlo. Světle zelené, lesklé listy se s přibývajícím věkem vybarvují a vykreslují ornamenty, kvůli nimž se stala alokázie tak oblíbenou.
Alokázie má ráda vysokou vzdušnou vlhkost, přesto ale dobře snáší pokojové podmínky. Suchý vzduch jí můžete vynahradit častějším rosením (měkká voda je obzvlášť vhodná) nebo otíráním listů vlhkou houbou.
Do větší podmisky nasypte keramzit či drobné oblázky, na ně postavte květináč s rostlinou. Zalijte kamínky tak, aby voda nezasahovala dno květináče a nepřemokřila rostlině kořeny. Jde jen o to, abyste alokázii zajistili vyšší vzdušnou vlhkost.
Mladé rostliny nezaberou tolik prostoru, výšku drží kolem třiceti centimetrů a listů bývá pouze několik, ovšem poměrně rychle rostou; starší rostliny by vás mohly překvapit svou velikostí. Alocasia amazonica dorůstá kolem osmdesáti centimetrů a čepel listů dosahuje délky přes třicet centimetrů.
Vzrůstná alokázie potřebuje také dost vody a živin. Substrát by neměl nikdy vyschnout, vadí jí ale i trvalé přemokření. Od května do podzimu ji přihnojujte nejlépe tekutým hnojivem pro rostliny okrasné listem.
Mladé alokázie potřebují kvůli rychlému růstu přesadit každoročně, starším postačí přesazení jednou za dva roky. Zeminu pro pěstování namíchejte ze zahradnického substrátu s přídavkem rašeliny, písek přidejte jen minimálně (nemusí být).
Zdá-li se vám, že do zimní zahrady či vytápěného skleníku by se vešlo ještě více zeleně, pořiďte si opravdu statnou alokázii jménem Alocasia macrorrhiza. V domovině dorůstá až pěti metrů výšky, v našem podnebí (pod sklem) má okolo dvou a půl metru.
V příznivých podmínkách pokvete tento druh od května do ledna bílými, téměř třiceticentimetrovými toulci. Rostlina má ráda rašelinový substrát a polostín, pěstovaná ve volné půdě je opravdu mohutná.
Dá se pochopitelně pěstovat i v nádobě, musíte ji ale přesazovat podle potřeby. Při té příležitosti ji lze zjara namnožit dělením trsů.
Alokázie se jako pokojová rostlina nebude hodit pro chovatele koček a pejsků, není příliš vhodná ani pro rodiny s malými dětmi. Tato elegantní kráska je bohužel jedovatá (výjimkou je uvedená Alocasia microrrhiza), a opatrnosti není nazbyt ani při přesazování.
Některé druhy jsou pěstovány jako léčivky: Číňané z jejich listů míchají preparáty proti tuberkulóze, stonky slouží k výrobě léčiv při žaludečních potíží a proti bolesti zubů.
Rosení listů, díky němuž alokázie dobře snáší bytové podmínky, zabraňuje také výskytu škůdců, kterým se daří v suchém vzduchu. Na listech se mohou objevit mšice a molice, rostlinu napadají i svilušky nebo červci.
V těchto případech bude lepší sáhnout po přípravcích likvidujících savé škůdce - domácí přípravky nejsou příliš účinné (myslím tím doporučované omývání mýdlovou vodou, stříkání výluhy z tabáku a podobné metody).
Alokázie je rostlina teplomilná, celoročně potřebuje nad dvacet stupňů Celsia. Občas se stane, že dojde k jejímu podchlazení a pak se na listech objeví nepěkné hnědé skvrny. Jejich šíření nezabráníte jinak, než že necháte substrát proschnout, aby rostlina zatáhla.
Zaschlé listy odstraňte a obnovte zálivku. Alokázie brzy vyraší a listy budou bez skvrn. Stejně můžete postupovat, pokud jsou listy popálené od slunce. Nestavte proto rostliny na jižní okna ani na přímé slunce, pokud je budete chtít letnit v zahradě.

Zdroj:abecedazahrady.cz

Přání k svátku - Alena

13. srpna 2012 v 6:00 Různé



Milé Alenky, všechno nejlepší, hodně štěstí, lásky, pohody a hlavně zdraví Vám k svátku přeje Jarmila

Krucemburk

12. srpna 2012 v 16:44 Toulky

Krucemburk, městys se dvěma místními částmi Starým Ranskem a Hlubokou, se vrátila na základě výsledků referenda v roce 1993 ke svému historickému názvu. Ukončila tak mezidobí let 1949 - 1993, kdy se nazývala Křížová.
Tento česky znějící název nebyl v r. 1949 přijat obyvateli jednomyslně, byl obci přidělen.
Nejstarší dochovaná písemná zmínka o obci pochází z r. 1241. Od r. 1385 je Krucemburk doložen jako městečko.
Krucemburk leží na bývalé Ljubětínské (Liběcké) stezce z 11. století, procházející tehdy neprostupnými hvozdy na českomoravském pomezí. K její ochraně zde vznikla strážnice.
Krucemburk založil zřejmě počátkem 13. století řád německých rytířů jako horní osadu s farním kostelem a tvrzí, podle jejíhož názvu Kreuzburk (křížový, křižácký hrad) byl Krucemburk pojmenován. Podle jiného výkladu název vzešel z jména rodiště zdejšího majitele mincovního, jímž byl v letech 1247 - 1261 Arlanus Henricus z Kreuzburku v Durynsku. Právě v souvislosti s těžbou stříbra v okolí se Krucemburk v r. 1241 poprvé připomíná v listinných pramenech. V r. 1321 přešel z rukou církevního řádu do majetku předního českého šlechtice, zemského maršálka Jindřicha z Lipé.
Ve druhé polovině 14. století byl za držení Epíkem z Hrádku povýšen na městečko se znakem tří vlčích zubů v červeném poli, dodnes používaným.
K rozkvětu Krucemburku dochází za příslušníků rodu Střelů z Rokyc v 15. a 16. století, především za Mikuláše, který zde v letech 1527 - 1543 nepřetržitě pobýval na zámku vzniklém z původní tvrze. Náhrobek s reliéfem jeho podobizny v rytířské zbroji patří k cenným památkám Krucemburku.
O vzrůstajícím významu městečka pak svědčí nejstarší obecní stříbrná pečeť z r. 1590.
V této době tu byla již ustavena škola.
Třicetiletá válka (1618-1648) a následující období protireformace, předznamenané velkým požárem r. 1651, vedly k zchudnutí obce a úpadku zemědělství. V r. 1677 bylo panství Krucemburk, zahrnující tehdy také vesnice Hluboká, Benátky a Kohoutov, prodáno Ferdinandovi z Dietrichštejnu (který obnovil kostel sv. Mikuláše).
Život Krucemburku povznášejí až ke konci 18. století zdejší řemeslníci a koželužská manufaktura.
V r. 1778 byly z podnětu faráře Josefa Vrby vztyčeny nad obcí tři kříže, od té doby občany mnohokrát obnovované jako trvalý symbol Krucemburku.
Již půl roku po vyhlášení tolerančního patentu zde vznikl v r. 1782 evangelický luterský sbor jako vůbec první v Čechách.


Toleranční modlitebna.

V r. 1840 byl slavnostně otevřen evangelický kostel, v r. 1868 zřízen poštovní úřad, v r. 1890 se začalo vyučovat v nové škole, lidé se sdružovali do spolků.
Rozvoj obce nezastavil ani zhoubný požár v r. 1893, kdy vyhořelo více než polovina domů a téměř 1000 obyvatel přišlo o přístřeší.


Rok 1906 je spojen s dlouhodobým pobytem pozdějšího prezidenta T.G.Masaryka a jeho přednáškovou činností v širokém okolí i v Krucemburku samém. Ten byl tehdy již rozvinutým průmyslovým městečkem se čtyřmi továrnami a čilým obchodním a řemeslnickým ruchem. Kulturní a společenský život vrcholil v období první republiky, pokračoval i stavební rozmach obce. Rozvoj byl násilně přerušen nacistickou okupací. Zatýkání občanů, obklíčení německými vojáky v lednu 1945 a následné perzekuce, ale i nesmyslný nálet na samém konci války přinesly nesmírné utrpení.
Historie Krucemburku je spjata s významnou kulturní tradicí, obec se může pochlubit 15 chráněnými kulturními památkami. Svá díla zde zanechali velcí čeští umělci jako architekt Josef Gočár, sochaři Jan Štursa a Vincenc Májovský.


Červená vila navržená Josefem Gočárem.

Především je však Krucemburk spojen s jedinečnou osobností malíře Jana Zrzavého, jenž odpočívá na zdejším katolickém hřbitově.


V každém ročním období má Krucemburk co nabídnout. Vedle neposkvrněné přírody a skutečně zdravého ovzduší jsou to hluboké lesy, šedesátihektarový rekreační rybník Řeka a k němu přiléhající kemp, rekreační středisko Štíří důl skryté ve stejnojmenném údolí (nazvaném podle zde žijícího chráněného živočicha mloka skvrnitého, kterému starousedlíci odnepaměti říkali štír).


Rybník Řeka.


Štíří důl.


Se Starým Ranskem je spjata několik století dlouhá historie želežářství na Vysočině. Dnes se pyšní Národní přírodní rezervací Ransko.
V Krucemburku se stává tradicí "Krucemburské kulturní léto" pořádané obecním úřadem a Společností Jana Zrzavého každoročně v měsících květen až září. Poprvé se uskutečnilo v r. 1994.


Náměstí, vpravo socha Jana Nepomuckého.


Památník padlým ve světovým válkách.


Kostel sv. Mikuláše.



Zdroj: Cesta vrchovinou, sta
Foto: internet

P.S.
O Krucemburku jsem napsala, protože je to moje srdeční záležitost. Často jsem na místní poště sloužila, protože jsem měla moc ráda místní lidi. Kolektiv na poště byl výborný. Dokonce jsem jeden rok u jedné paní pošťačky bydlela. To jsem tam sloužila v létě celý měsíc a denní dojíždění mě dost obtěžovalo. Navíc mě doma nikdo nečekal. Manžel byl celý týden za prací a děti z domu.
Chodily jsme spolu na procházky. Dost často ke Třem křížům, je odtamtud jedinečný rozhled. Vůbec celé okolí Krucemburku je krásné. Ač bylo léto, hrozná vedra, tak jsem se v Řece nekoupala. Chodily jsme na procházky později, až když nebyl takový hic a to už se mi do vody nechtělo.
Dodnes tam mám přátele a ráda na ně vzpomínám. Tak jsem se tam v duchu na chvíli (při psaní) vrátila. Bylo to příjemné vzpomínání.


Pár hospodských

6. srpna 2012 v 16:46 Vtipy


Tři Skoti sedí u baru.
"Až umřu," říká starý Skot, "polejte můj hrob nejlepší skotskou whiskou."
"To pro tebe uděláme," řekl jeden z mladších mužů, "ale nebude ti vadit, když ta whisky nejdřív projde našima ledvinama?"



Při pohřbu říká jeden kondolující vdově: "Ale ten váš manžel vypadá v rakvi dobře."
"To je tím, že už tři dny nepije."



Povídá jedna žena druhé: "Vždycky jsem si myslela, že to převtělování duší je kravina, ale teď tomu začínám věřit.
Včera se mi z hospody místo manžela vrátilo prase."



Opilý muž stojí opřený o strom, šmátrá si v rozkroku a říká: "No neboj se, vylez.
Nebudeme trtkat, jen čůrat."



"Mám si dát ještě jednu nebo si nemám dát ještě jednu?
Břicho říká, že jo, hlava zase, že ne.
Hlava je moudřejší než žaludek.
Moudřejší tedy ustoupí.
"Pane vrchní, ještě jednu."



Když jsem se pozdě v noci vracel z hospody, našel jsem dvířka v plotě uzamčena, rozhodl jsem se nejprve přehodit své dva jezevčíky a poté přelézt sám.
Když jsem takto přehazoval již jedenáctého jezevčíka, teprve jsem si všiml, že se mi dírou
pro slepice zase vracej.



Kamarádi vyvlékli z baru svého zcela opilého kolegu.
Postavili ho a on spadl. Znovu ho postavili a znovu spadl.
Jde okolo pán a radí jim: "Zkuste ho postavit obráceně, zatím ho stavíte na hlavu."



"Nemám nic proti tomu, abys šel na pivo", povídá paní Nováková takhle jednou
v podvečer manželovi, "jenom chci, abys byl do osmi doma."
"Tak jo," odpoví radostně pan Novák, "do osmi budu doma a pak půjdu."



Dva opilci močí před hospodou.
Přistihne je policista a křikne na ně: "Okamžitě zastrčit a přestat!"
Opilci se odpotácejí dál a ten jeden se chechtá.
"Co je ti k smíchu?" ptá se těžkým jazykem druhý.
"Já jsem ho převezl, já jsem zastrčil, ale nepřestal!"







Naše zvířátka

4. srpna 2012 v 15:04 Naše hospodářství

Včera mi vnuk Martin vyfotil nové voliéry a jejich obyvatele. Vyfotil i mladé slepičky Hedvábniček, o kterých píši zde. Perličky jsou také z našeho chovu. Jen zástupce Holokrček si vnuk Petr někde koupil. Prý se mu líbí.




Perličky.


Holokrčka.


Na dvorku si vykračoval kohout Brahmánky kolumbijské.


Kohout s hejnem.


Hedvábnička.


Hedvábničky.


A nakonec naše kráva Jitka s býčkem. Kráva má po kapustových listech průjem, proto je tak zmazaná.




Dědovy kaly

3. srpna 2012 v 16:17 Zahrádka

Náš děda pěstuje na poli žluté kaly. Bohužel jsem propásla dobu jejich květu a nevyfotila si je. Jsou sírově žluté. Toto je jen ubohý zbytek.


Protože se mu jejich pěstování zalíbilo, nechal si koupit ještě růžové. Jejich květy jsem si včera ostříhala a dala do vázičky, abych měla také doma nějakou květinu. Celý trs si děda zasadil na pole.
Nějak se do těchto kytek zamiloval a má v úmyslu si pořídit ještě jiné barvy.





Že je to krásná barva?

Už na mě taky došlo

2. srpna 2012 v 13:32 Rodina

Dnes jsem si po dlouhé době jela pro nové spodní zuby. Předcházelo tomu trhání špatných zubů, chození bez předních zubů, poté otisky (což je pro mě hrozná procedúra, mám obzvlášť vyvinutý dávivý efekt), několik zkoušek a dnes den D. Už nejsem "kolozubá bába". Smějící se
Zatím si zvykám. Už jsem absolvovala mluvení v různých obchodech a nešišlám. Snědla jsem bez velkých potíží i oběd, tak doufám, že bude vše v pořádku. Byla jsem lékařem upozorněna, abych s protézou i spala než si na ni zvyknu. Doufám, že, až budu chrápat, jí nespolknu. To by byl malér. Nárok na další protézu hrazenou pojišťovnou mám až za 3 roky.
Tak mi držte palce, ať si zvyknu já na protézu a protéza na mě. Smějící se


Foto: internet