****** Co nechceš, aby jiní dělali tobě, nedělej Ty jim.******

Pokud přicházíš na tento svět s vědomím, že jsi milován, a odcházíš se stejným pocitem, vše, co bylo mezi tím, se dá překousnout.


Leden 2014

Přečetla jsem

28. ledna 2014 v 15:43 Moje četba

Dočetla jsem další knihu Hany Whitton - Levandulová princezna.
Kniha může být označena jako lehká "červená knihovna". Ale mě se knihy této autorky líbí, nemohu si pomoct.


Je to příběh Blanky z Valois, která se setká se svým budoucím manželem Karlem IV. (tehdy ještě korunním princem Václavem), krátce po jeho příjezdu do Francie.
Tam ho přivezl jeho otec Jan Lucemburský, aby se jeho synovi dostalo vzdělání u francouzského dvora.
Sňatek Blanky a Václava byl dohodnutý brzy po příjezdu do Francie. Šlo o výhodné diplomatické spojení. Byli oddáni 15. května 1323 v Paříži, poté, co Václav přijal při biřmování jméno svého kmotra francouzského krále Karla IV. Sličného.
Pár dní před jejich svatbou se konala korunovace Marie Lucemburské (sestra Jana Lucemburského) francouzskou královnou.
Blanka však byla poslána k lucemburskému dvoru a Karel odjel do St.-Germain-en Laye u Paříže, kde se měl vzdělávat. Po dlouhém odloučení, kdy mimochodem oba dospěli, se konečně setkávají v Praze.
Karel se stará o České království, které jeho král Jan Lucemburský zanedbává a raději se zdržuje v cizině na rytířských turnajích. Karlova péče o království je trnem v oku Janu Lucemburskému, který se bojí, že by ho Karel připravil o trůn. Dochází mezi nimi k třenicím. Karel má však velkou oporu v Blance. I to se Janu Lucemburskému nelíbí a Blanku vyžene do Brna.
Karel je poslán do Itálie, aby pomohl bratrovi udržet území zděděná po tchánovi Jindřichu Korutanském.
Jan Lucemburský mezi tím umírá v bitvě u Kresčaku.
Karel se vrací do Čech a ujímá se vlády. Vrací se i Blanka. Už nic nestojí v cestě jejich šťasnému manželství. Bohužel Blanka náhle umírá 1. srpna 1348. Oplakává jí Karel i český lid, který si ji oblíbil.

To je asi v kostce obsah knihy. Kdo máte rád historii, přečtěte si ji. Základem jsou pravdivé historické události a něco si autorka přidala.
Přeji pěkné počtení! Usmívající se


Krátce z Chotěboře

27. ledna 2014 v 17:14 U nás

Odpoledne mě čekala opět kontrola u jedné pí. doktorky. Když jsem šla na autobus, pěkně chumelilo. Foukal i dost vítr. Patřičně jsem se na to oblékla a vyrazila.
Cestou do města jsme míjeli autonehodu. Auto na střeše v příkopě. Sanita tam nebyla, tak se snad nic zlého nestalo. U auta stál hlouček lidí, asi policajti a řidič. Na místě byli i hasiči. Klouže to, klouže!
Ve městě jsem si obešla, co jsem potřebovala a zeť mě odvezl k pí. doktorce. Od ní mě dovezl domů.
Vzala jsem si foťák, že udělám nějaké zimní snímky. Nic z toho nakonec nebylo. Špatné světelné podmínky a nikde nic zajímavého.
Udělala jsem jen dva obrázky.


Na náměstí jsem cvakla Starou radnici.
Vě městě je víc sněhu než u nás. Však je také o 120 m výše.


Toto je už můj oblíbený plot vedle ordinace. Je tu nová zástavba zvaná "Boží muka".
Majitel domu má zřejmě pocit, že tento netradiční plot nikdo nemá, tak si ho tu uchovává na "věčné časy". Fotila jsem ho vloni 28. ledna a 29. dubna.
Plot mi přijde beze změny. Snad jen jedna petka padla k zemi. Smějící se
Mrkněte na loňský leden - kuk.

Pro dnešek vše, mějte se fanfárově! Usmívající se




Brambořík

21. ledna 2014 v 17:54 Pokojové květiny

Brambořík kvete po celou zimu a vydrží i patnáct let



Krásné bramboříky si po mnoho let uchováte samozřejmě pouze v případě, že jim dopřejete vhodnou péči. Není složitá, ale je třeba dodržovat pár základních pravidel.
Bramboříky pocházejí z oblasti Středozemního moře, Malé Asie, Karpat i podhůří Alp. V zahradnictvích se nejvíce prodává kříženec bramboříku perského, Cyclamen persicum, jehož původní druh pochází z východního Středomoří. Přídomek persicum tedy není úplně přesný, protože tento brambořík původně rostl v římské provincii Syria a v Persii se nevyskytoval.


Pěstování bramboříků

Cyclamen persicum není mrazuvzdorný a pěstuje se jako pokojová rostlina. K jeho velkému rozšíření pomohla skutečnost, že kvete hlavně v zimě, kdy je nedostatek jiných kvetoucích rostlin. Brambořík ale může kvést během celého roku. Pěstování je poměrně jednoduché při zachování několika podmínek.

Pozor na plíseň

Brambořík netrpí nijak zvlášť škůdci ani chorobami, jen někdy ho mohou napadnout mšice. Pouze když při zalévání shora trvale navlhčíme vrchol hlízy či začátky listů a květů, může brambořík napadnout plíseň šedá. Nejvhodnější je tedy umístit kořenáč s rostlinou do misky a zalévat spodem.


Dlouhá doba květu a zasloužený odpočinek

Pro pěstování je vhodnější chladnější prostředí, kde teplota nepřesahuje 15 °C. Tam pak vydrží kvést i půl roku. Ale i přesto je vhodné rostlině dopřát odpočinek, a proto v době, kdy se zpomaluje tvorba nových poupat, omezíme zálivku. Pak necháme brambořík úplně na suchu, a když listy zežloutnou, opatrně je odstraníme. Hlízu poté můžeme vyjmout z květináče, očistíme ji a necháme odpočívat na stinném místě. Po určité době se na hlíze začnou objevovat malé lupínky. Tehdy ji položíme zpět do květináče na vhodný substrát a opatrně začneme zalévat. Po několika týdnech, kdy se vytvoří dostatek listů, se začnou objevovat charakteristicky zašpičatělá poupata.

Odstraňování odkvetlých stonků

Z kulatých odkvetlých květů se začnou tvořit semena. Pokud nechceme množit brambořík semeny, stonky s odkvetlými květy odstraňujeme. Nikdy je ale nesmíme uštipovat, musíme je odtrhnout u hlízy, kde jsou ztenčené. Pokud by na hlíze zůstal zbytek stonku, s největší pravděpodobností jej napadne plíseň šedá, která se rozšíří i na další stonky. Proto takový zbytek odstraníme pinzetou. Stejně jako odkvetlé květy odstraňujeme i uvadající listy.

Aby kvetl i příští zimu

Koncem jara však brambořík přestaňte zalévat a dopřejte mu období klidu. Bez obav ho dejte i někam do tmy. Koncem léta ho znovu umístěte na světlo, začněte ho zalévat a on začne před Vánocemi kvést. Další jaro pak postup opakujte. Brambořík lze pěstovat velmi dlouho.


Zdroj: autor: Daniela Dušková, Receptář



Maturitní ples

19. ledna 2014 v 14:12 Rodina

Minulý týden, v pátek, měla moje vnučka maturitní ples. Ples zahájili hudebním číslem se skupinovým tancem a pak následovalo šerpování. Viděla jsem video, měli to krásné.
Na plese jsem nebyla, protože bych tam ani tak dlouho nevydržela a pak měli plné auto.
Vkládám jen fotografii vnučky, které to moc slušelo. Bohužel nejsou na fotce vidět celé šaty. V dolní části měla volány, které přecházely v malou vlečku.


Nyní zbývá jen pořádně držet palce, aby maturita dobře dopadla. Usmívající se


Křenová lázeň

14. ledna 2014 v 23:53 Zdraví

Něco z babiččiných tipů:
Letos to zatím nevypadá, že by tato rada byla potřeba. Ale ještě není konec zimy. Ještě se toto může hodit.

Během velkých mrazů často dochází k menším, ale přesto nepříjemným omrzlinám rukou nebo nohou, pokud během zimních měsíců pracujete několik hodin venku na mrazu.
V receptech našich chytrých babiček je osvědčený recept na křenovou lázeň.
Dvě lžíce nastrouhaného křenu zalijeme asi půl litrem horké vody a necháme chvíli odstát. Do připravené lázně pak ponoříme na 20 minut nohy nebo ruce.
Z najemno nastrouhaného křenu se uvolňují štiplavé látky, které zlepšují prokrvení vašich tkání. Proto taková koupel pomáhá proti omrzlinám.
Stejně prý účinkuje také u lidí s nízkým tlakem, kteří permanentně řeší problém studených nohou.



Zdroj: časopis
Foto: internet


Železniční most v Bílku

12. ledna 2014 v 14:58 Toulky

V roce 1871 byla v obci Bílek stavěna železniční trať z Německého (Havlíčkova) Brodu do Rosic nad Labem. Zastávka tehdy ještě v obci nebyla. Za obcí Bílek byl vystavěn zajímavý kamenný železniční viadukt přes řeku Doubravu, při které navíc vznikla vodárna s parním pohonem. Ta dodávala vodu do vodárenské věže (tu můžete dodnes vidět u silnice z Bílku do Chotěboře - kuk), z níž byla voda samospádem vedena na chotěbořské nádraží, kde se jí užívalo k napájení parních lokomotiv. Vodárna vznikla v místě, kde od počátku 18. století do r. 1843 stály železné hamry.


Dobová fotografie železničního viaduktu (ze sbírky Mir. Slanaře)


Železniční viadukt (foto z internetu).


Železniční viadukt v současnosti (foto Luboš Mašek, internet).


Text: kniha Chotěboř



Lesní hláska v novém

7. ledna 2014 v 19:22 Cestování

Zchátralá lesní hláska získala opravami původní podobu


Trampové se nyní mohou v lesích u Slatiňan zatoulat do nově otevřeného objektu, kterým je bývalá protipožární hláska. Kolem stavby byly vykáceny některé stromy, díky čemuž tu vznikl mimo jiné prostor pro ohniště a posezení.

Opravená lesní hláska u Slatiňan FOTO: Josef Vostárek, ČTK

Dřívější protipožární hláska ukrytá v lesích u Slatiňan je pro veřejnost volně přístupnou památkou. Patří do souboru památkově chráněných objektů navazujících na krajinnou památkovou zónu Slatiňansko-Slavicko.
Z hlásky, kterou na přelomu 19. a 20. století nechal vystavět kníže František Josef, kníže z Auerspergu, kvůli lepšímu výhledu v tehdejší myslivecké oboře, zbylo jen torzo. Když byla po 2. světové válce zdejší obora zrušena, nikdo se o hlásku nestaral. Po opravách ale zchátralá budova získala svoji dřívější podobu.

Vyhlídka na dřevěném ochozu bývalé hlásky FOTO: Josef Vostárek, ČTK

Na kamenné podezdívce je znovu dřevěný ochoz, z něhož se výhledem na zalesněnou krajinu mohou kdykoli kochat zvědaví turisté. V okolí je možné navštívit třeba také slatiňanský zámek, Kočičí hrádek nebo naučnou stezku vedoucí okolo Kochánovických rybníků.


Zdroj: fis, Novinky, ČTK

Aktualizace 8.1.2014:
Na přání Helenky jsem pátrala na netu po starších snímcích požární hlásky před opravou. Podařilo se.




Zdroj fotografií: ČT24


Co to je? - rozluštění

5. ledna 2014 v 10:49 Různé

Převážně jste hádali, že je to ořezávač na doutníky. Podle odkazu, který mi poslala Jana M., jste měli asi pravdu. Ale my jsme to koupili jako kleště na křepelčí vajíčka.


Špička vajíčka se vloží mezi rozevřené čelisti a ucvakne. Obsah vajíčka pak snadno vyteče a nemusíte pracně rozbíjet skořápku, která je poměrně silná. Protože dnes vajíčka na nic nepotřebuji, nenafotila jsem postup. Musíte mi věřit.




Co to je?

4. ledna 2014 v 16:26 Různé

Uhádnete, co je na obrázcích?



Přeji hodně úspěchů v hádání! Usmívající se


Jů a Hele slaví!

4. ledna 2014 v 16:23 Aktuality

Všechno nejlepší: Jů a Hele dnes slaví 33. narozeniny!


Jů a Hele baví děti už neuvěřitelných 33 let. (Foto ČSFD, ceskatelevize.cz, ara)


Jeden je štíhlý a zelený, druhý žlutý a tlustý… Dohromady tvoří nerozdělitelnou dvojici Jů a Hele. A ta právě dnes slaví 33. narozeniny! Psal se 4. leden 1981, kdy se plyšáci poprvé objevily v pořadu tehdy ještě Československé televize Studio Kamarád. Vzpomenete si ale i na jejich kamarády? A víte, kdo jim propůjčil hlas?

Zelený Lábus a oranžový Jirák

Zeleného Jů a oranžového Hele vymyslel kreslíř a výtvarník Stanislav Holý (†55), hlasy jim propůjčili Jiří Lábus (63) a Milan Neděla (†63), kterého později vystřídal Ota Jirák (64). Oranžovo-zelení panáci jsou inspirovaní postavičkami ze světově proslulých pořadů »The Muppet Show« a »Sezamová ulice«.

Jů a Hele a jejich kámoši

*Muf supermuf - stále ukecaný »chytrák«, který nikdy nikomu nechce pomoct a dělá jen samé naschvály. Je vyrobený z froté jako ručníky. Hlas mu propůjčila herečka Zuzana Skalníková (64).
*Hary Šoumen - namluvil ho komik Jiří Císler (†76), po jeho smrti mu hlas propůjčil Martin Dejdar (48).
*Myšky tryskomyšky - zpívají, tančí a tím posunují děj příběhů. Umějí i létat, proto tryskomyši. Stejně jako Jůheláci jsou z plyše.
*Šamšula - létající králík se v obnoveném televizním pořadu už neobjevuje. Měl dlouhé uši, ze kterých uměl udělat vrtuli.
*Fámula - je poměrně mladá postavička. Od roku 2011 tvoří dvojici společně s Mufem. "Je to takový holčičí klon Mufa, který na rozdíl o něj má touhu pomáhat ostatním, občas s nedozírnými následky," říká dramaturg pořadu Jiří Chalupa.
*Kohout Eda - také patří mezi nováčky. Je označován za hlasatele a hlas mu propůjčuje Lumír Olšovský (40). Loutku Edy vyrobili podle obrázku Stanislava Holého manželé Martin a Renata Lhotákovi.
*Pan Pip - je nejspíš úplně první postavičkou, kterou Holý vytvořil. Od roku 1960 se zabýval kresleným humorem a hlavním hrdinou byla právě postava pana Pipa.

Víte, že...

...ovládat postavičky není vůbec snadné? Někdy jednu »oživují« až tři herci černého divadla.
...v Jů a Hele účinkuje i bývalá tchýně herečky Dany Batulkové a babička Jakuba Prachaře? Jednou z loutkohereček je totiž Jana Prachařová (76).
...»Kamarádi, máme vás rádi!« je věta, kterou říkají tyto populární plyšové postavičky?

Tak šel čas...

*Dvojice plyšových postaviček se poprvé objevila 4. ledna 1981, a to jako moderátoři pořadu Studio Kamarád.
* Koncem 80. let se Jůheláci na čas z obrazovek ztratili, po revoluci se však opět objevili a chvíli vystupovali ve Studiu Rosa, Ahoj, děti a Jůhele neděle. Pak se dvojice na osm let odmlčela, aby našla nové útočiště v pořadu Hřiště 7.
* Od ledna 2011 se na obrazovkách opět začalo vysílat jejich »mateřské« Studio Kamarád.

Autor: tho, AHA

Vánoční pohlednice měla kulatiny

1. ledna 2014 v 14:14 Zajímavosti

V prosinci před 170 lety angličtí pošťáci poprvé roznášeli blahopřejné obrázky.
Nelze to spolehlivě prokázat, ale traduje se, že první blahopřejné lístky k Vánocům byly vydány ve Skotsku. Měly na sobě nápis Compliments of the Season (Příjemné svátky) a údajně byly v roce 1841 vytištěny v Edinburghu.
Za uznávaného otce vánoční pohlednice je však považován sir Henry Cole, první ředitel londýnského Victoria Albert muzea a čestný člen Královské umělecké společnosti.
Prý se mu už nechtělo každoročně psát desítky blahopřejných dopisů četným partnerům, zákazníkům a známým, ale protože to byl správný britský gentleman, vymyslel jak vyhovět zákonům etiky.
V roce 1843 zašel za londýnským malířem Johnem Caiicotem Hersleyem (1817-1903) a sdělil mu, co by si představoval. Díky tomu se jinak dnes již zapomenutý umělec stal autorem první vánoční pohlednice. Jeho ručně kolorovaný obrázek početné rodinky popíjející v rozverné náladě víno (dávaly si i děti!), po obou stranách doplněný o obrázky chudých a potřebných, jak jsou obdarováváni jídlem a šatstvem, se toho roku stal trhákem anglických Vánoc.


První byla nejdražší. V přepočtu za 890 tisíc Kč byla v roce 2001 vydražena kolorovaná vánoční pohlednice z roku 1843, kterou sir Henry Cole poslal své babičce. (Ofoceno z časopisu Květy).

Pro začátek si Henry Cole nechal vytisknout a ručně obarvit 1 000 kartiček, zhruba 400 jich rozeslal a zbytek se ziskem po pěti pencích prodal. To byl start budoucí vánoční korespondenční tradice, která se uchytila na celém světě.

Americká konkurence

Vánoční pohlednice (prvním "pohledům" s jakoukoli tématikou se správně říká dopisnice - na zadní stranu se psala pouze adresa, na přední byl obrázek a malé místo na text) se z Londýna do celého západního světa úspěšně exportovaly 30 let, než jim v Americe vyrostla tvrdá konkurence. Založil ji německý imigrant Louis Prang a o Vánocích 1873 vytiskl první vánoční lístky pro anglický trh. O rok později je začal prodávat rovněž v USA. Mezi náměty se objevil svatý Mikuláš (Sint Nicolaas), kterého za velkou louži přivezli holandští emigranti a z něhož se časem vyloupl tolik populární Santa Claus.
Vánočními pohlednicemi začal svou kariéru v roce 1866 také Angličan Raphael Tuck (1854-1926), původně ne moc úspěšný londýnský tiskař. Jednou ho napadlo, že dopisnice opatřená fotografií krajiny nebo města vypoví příjemci mnohem víc než podrobný popis a ještě odesílateli ušetří čas a námahu. Předpoklad mu dokonale vyšel - za pár let vlastnil ohromnou tiskárnu se 300 zaměstnanci, která produkovala černobílé i barevné dopisnice, a úspěšný podnikatel si ke svému jménu mohl připisovat šlechtický titul.

Sběratelská záležitost

Vánoční pohlednice získaly velkou popularitu koncem 19. století v Rusku a ve střední Evropě. Se stoupajícím počtem vytištěných kusů rostla náročnost zákazníků. Proto se začaly různým způsobem zkrášlovat - přibývaly sametové a hedvábné stužky, peří, vlasy, střípky, perličky, papír zdobilo vykrajování a reliéfy. Většinou šlo o ruční výrobu a vánoční pohlednice se ve druhé polovině 19. století staly uměleckými dílky a předmětem sběratelského zájmu. Díky tomu se vedle běžných papírových dochovaly také vyšívané, kovové a dokonce dřevěné.


Vyšívaná pohlednice, která putovala z Paříže za adresátem na bojiště 1. světové války. (Ofoceno z časopisu Květy).

Zdokonalení reprodukčních technik koncem století výrobu dopisnic sice zjednodušilo a zpřístupnilo široké veřejnosti, zároveň však ochudilo o nápaditost dokončovacích prací.

"Ladovky" jsou klasika

Velké množství vánočních gratulací se koncem 19. století tisklo také v Německu, což se samozřejmě promítlo na území Čech a Moravy. Ozdobné kartičky s německými nápisy byly frekventované až do vyhlášení samostatnosti Československa. Pak se rychle rozjela vlastní produkce, jíž vedle zasněžených krajinek dominovaly náboženské výjevy, betlém, jesličky, andělíčci... Mezi stále se opakujícími motivy se ve 20. a 30. letech jako zjevení objevily kresby Josefa Lady, jenž vánoční pohlednice ztvárnil osobitým způsobem.


Jeho svěží dílka jsou dodnes frekventovaným zbožím.
Pod návrhy vánočních pohlednic jsou podepsáni také Mikoláš Aleš, Jan Goth, Adolf Wenig, Max Švabinský a mnohé další slavné osobnosti.
Časem výtvarná hodnota vánočních pohlednic ustoupila a do popředí se dostaly fotografie svícnů, zasněžených krajinek, ozdobených stromečků, prskavek, skleněných ozdob, reprodukce uměleckých děl...
Zlatá éra papírových vánočních gratulací je sice pryč, převálcovaly je poněkud neosobní esemesky, ememesky, e-maily, animované pohlednice, Facebook.... ale stále se najdou lidé, kteří koupí třeba klasickou "ladovku" a pošlou ji známým, aby udělala radost a podtrhla atmosféru svátků. Podle České pošty takových lidí začalo zase přibývat, byť je odesílání takového přání dražší než esemeska.









Zdroj: Květy
Foto: Květy a internet



Najdi kočku! 41 - rozluštění

1. ledna 2014 v 12:25 Piškuntálie

Vánoční kočky objevila první Maruška. Černou potvůrku jste nemohli najít. Zde je rozluštění:


Další obrázek byl jasný.


Dnes vás nechám odpočívat. Ani mě se do ničeho nechce po proflámované noci. Smějící se

Užívejte svátečního dne a mějte se fajn! Usmívající se


Foto: FB - Bydlím se svou kočkou