****** Co nechceš, aby jiní dělali tobě, nedělej Ty jim.******

Pokud přicházíš na tento svět s vědomím, že jsi milován, a odcházíš se stejným pocitem, vše, co bylo mezi tím, se dá překousnout.



Říjen 2015

Humorné obrázky

30. října 2015 v 6:42 Vtipy

Na netu jsem viděla pár veselých obrázků a něco došlo mailem, tak se podělím.
Snad se vám budou také líbit a rozjasní vaši tvář.


Jak se dají přepravovat cihly.


A kachny.


A nebo celá rodina i s domácím mazlíčkem.


Paní uklízečce došla trpělivost.


Micině asi také.


Nejhorší fotbalové hřiště na světě.


Zvládli by TOTO naši silničáři?

Mějte hezký den! Usmívající se





Zdroj: internet

Burunduk, veverka, která bydlí pod zemí

27. října 2015 v 7:03 Zvířátka


Co je to za pruhovanou veverku? Roztomilý burunduk se v obchodech objevuje stále častěji. Je to úžasné zvíře, ale nikoli mazlíček pro děti. Spřátelí se s vámi, pokud víte jak na to, ale potřebuje i svůj prostor. Jaký vlastně je a co ke spokojenému životu potřebuje?
Burunduk páskovaný (Tamias sibiricus) je nejčastěji chovaný zástupce takzvaných zemních veverek.. Ve šplhu i skoku je stejně obratný jako naše veverka obecná, ale doupata k spánku a odpočinku si na rozdíl od ní buduje pod zemí. Pochází z Asie, dožívá se přibližně osmi let. Podobný a rovněž chovaný je i čipmank východní (Tamias striatus).

Hyperaktivní samotář

Burunduk potřebuje spoustu pohybu stejně nutně, jako jídlo a vodu. Je nesmírně aktivní a zvědavý. V malé kleci rychle propadá nudě a bezcílnému pohybovému stereotypu. Protože je samotář, pohyb a prozkoumávání okolí je jeho hlavní náplní a realizací. Je neuvěřitelně hbitý, rychlý a obratný. Je radost jej pozorovat, pokud má ke svým akrobatickým kouskům vhodný prostor a cvičební nářadí.
Burunduci sice v přírodě žijí ve volných koloniích, ale v jejich rámci si každý striktně střeží své soukromé teritorium a těžké potyčky na hranicích jsou běžné. Začátečník by proto měl chovat zásadně pouze jednu veverku.
Burunduka proto při venčení musíte neustále hlídat. A také přijmou fakt, že svou potřebu vykoná, kde ho zrovna napadne - trus však, podobně jako pach veverky samotné, náš nos vůbec neucítí.


Málokdo bude moci svým svěřencům poskytnout výběh opravdu několik hodin denně. Mnohem vhodnější je proto ubytování v prostorné voliéře vyráběné pro velké ptáky. Stát musí na místě bez průvanu, kam nepadají přímé sluneční paprsky, ale kde je přesto dostatek světla, neboť se jedná o zvířata s denní aktivitou.
Minimální rozměry klece 1x1x1 m jsou přijatelné v případě, že se ochočená veverka denně probíhá po bytě. Zde na ní ovšem číhá mnoho nepřirozeného nebezpečí:
  • elektrických kabely, které hlodá
  • velké nádoby, kam spadne a nemůže ven
  • plastové sáčky
  • čistící prostředky a další chemikálie
  • příliš hladké plochy
Mezi nezbytné vybavení klece patří:
  • budka na spaní o rozměrech nejméně 15×15×15 cm
  • svislé i vodorovné, pevně ukotvené silné větve i s kůrou, po kterých bude moci veverka šplhat
  • houpačky z látky, provazy a pozorovatelny
  • zadní a boční stěny obložené hrubě opracovaným dřevem (vhodné ke šplhu)
  • slaměná podestýlka s trochou sena, kterým si veverky rády vystýlají domeček
  • obyčejnou zeminu ve větší nádobě, aby se mohly popelit
  • napáječka s denně čerstvou vodou
Podestýlku v úkrytu zbytečně nevyměňujte, abyste veverku nestresovali - její citlivý nosánek změnu ihned odhalí. Ostatně to není ani třeba, v domečku si udržuje čisto. Podestýlku klece můžete měnit častěji.
Veverkám prospívá i venkovní voliéra na chráněném místě - pozor však na možné podhrabání.

Tři oříšky pro veverku

V přírodě se burunduci živí měkkými i suchými plody, příležitostně si smlsnou na hmyzu. I v zajetí potřebují proto pestrou potravu: oves, pšenici, proso, slunečnici, semenec, lískové a vlašské ořechy, žaludy, bukvice, šípky rozmanité druhy ovoce, ptačinec či pampelišku. V dobře vybavených chovatelských obchodech jsou k dostání speciální směsi pro veverky. Na doplnění bílkovin postačí jeden cvrček či tři mouční červi denně.
Ořechy podávejte ve skořápce, veverky si při dobývání sladké odměny obrušují stále dorůstající hlodáky. Pokud zrovna nemáte celé ořechy, poslouží i větvičky ovocných stromů (chemicky neošetřených!).
To, že potrava okamžitě zmizí z misky, neznamená, že ji veverka tak rychle spořádala. Jen si ji šikovně nacpala do lícních toreb a ukryla. Domeček proto občas opatrně kontrolujte. Střádalka však obvykle ukládá pouze suché krmení a doma si udržuje čisto.

Jak si získat důvěru

Mladý jedinec (do stáří půl roku) se poměrně snadno ochočí. Nesmíte na něj ale spěchat, přibližovat se k němu pomalu a postupně, být klidní, trpěliví a ohleduplní. Na ruku si zvykne nejsnáze podplacen pamlskem a brzy po chovateli vesele šplhá jako po stromě.

Zdroj: Receptář, Jana Bucharová



Pranostiky na 5. říjnový týden

26. října 2015 v 5:33 Tradice a obyčeje

Šimona a Judy - kožich snese z půdy. (28.10.)

Jak na Vše svaté, tak měsíc po nich. (1.11.)

Teplý říjen - studený listopad.




(foto Profimedia.cz)



Veverka, ozdoba zahrady

21. října 2015 v 8:49 Zvířátka

Korálkové oči, střapec, který vyrůstá na uších jen na zimu, huňatý ocas, panáčkovací postoj… Není divu, že pohled na roztomilou veverku potěší každého, ať už ji spatří v lese, parku, či na zahradě. Veverkám můžeme i snadno pomoci, aby měly kde bydlet a ve zdraví přežily zimu.
Veverka obecná (Sciurus vulgaris) náleží do řádu hlodavců (Rodentia) a čeledi veverkovitých (Sciuridae). Do té samé čeledi patří také svišti, sysli, psouni či poletuška, známá svou schopností přeletovat mezi stromy pomocí kožního lemu, a také mnoho dalších druhů veverek, žijících v Africe, Asii i v Americe. Všechna tato zvířata jsou okouzlující a proto i patřičně oblíbená. Roztomilost veverek si můžeme užívat i na vlastní zahradě. Pokud je na ní dostatek stromů a keřů, nebývá o tyto milé nájemníky nouze.


Bydlí na stromě

Stromy jsou pro veverku zdrojem potravy i místem, kde staví hnízdo pro odpočinek i výchovu mláďat. Čím více starých, mohutných stromů máme na zahradě, tím lépe pro nás i pro veverky.
Veverka obratně skáče v korunách a běhá po kmeni díky dlouhým prstům s drápky, výbornému zraku a odhadu vzdálenosti a také díky huňatému ocasu, který jí slouží nejen jako kormidlo, ale i jako padák. Kožní sval totiž umí nasměrovat chlupy tak, jak je zrovna třeba. To vše dohromady vysvětluje neuvěřitelnou obratnost akrobatické schopnosti veverek, nad kterými tak často žasneme.

Myslí na zimu

Veverkám v zimě pomůže přikrmování. Prospějí jim ořechy a semínka slunečnice, plátky mrkve či jablka. Potravu můžeme dávat do krmítka, zavěsit na strom v půlce kokosové skořápky...
Na jaře veverky okusují pupeny a letorosty, výjimečně si přilepší i ptačími vejci. V létě se živí hlavně listy, výhonky a plody, na podzim přijdou na řadu rozličná semena, houby, bukvice a oříšky. Často si na horší časy budují zásobárny potravy na různých místech svého revíru, který může být značně rozlehlý. V zimě využívají zásoby, případně loupají smrkové šišky, a to tak, že zbyde jen holé vřeteno s několika šupinami na špičce. Dokonce okusují i shozené srnčí paroží, aby si doplnily zásoby vápníku.
Podobně jako ptáčky, i roztomilé veverky můžeme v zimě přikrmovat. Stačí pod stromy zavěsit krmítko a naplnit je slunečnicovými a dalšími semínky, různými druhy ořechů loupanými i ve skořápce, vhodná je i směs pro činčily. Veverky potěší i kousek jablka či hrušky, krmítko je však třeba kontrolovat, aby v něm při oblevě neplesnivělo. Křížaly a další nepřislazené sušené ovoce jsou vhodné také, zvláště pro krmítka, která nebudeme denně kontrolovat.
V Záchranné stanici pro veverky Pinky mají osvědčený zajímavý typ krmítka, které veverky uvítají na podzim i v zimě a k zásobám určeným pro ně se nedostanou myši ani ptáci. Jde o dřevěnou bedničku se skosenou střechou, kterou tvoří lehké plexisklo připevněné panty. Potrava je chráněná a veverky se přesahující plexisklo naučí snadno nadzvedávat. Základna krmítka by měla být větší, aby na ní mohly při krmení pohodlně stát (podobně vypadají i samonásypná krmítka pro veverky, která jsou celá ze dřeva).

V plískanicích lenoší

Veverky si pro letní odpočinek stavějí lehká, nepříliš důkladně spletená hnízda. Zavděk dají i opuštěným hnízdům větších ptáků. Když je venku zvlášť zima a ošklivo, veverka zůstane v pelíšku schovaná i několik dní a vůbec nevylézá. Díky nižší aktivitě vystačí i s menším přísunem potravy.
Zato v zimě si budují ve větvích, v dutinách stromů či v budkách z větviček a listí hnízda důkladná. I v mrazech si v nich dokáží udržet teplotu mezi 10 a 20 °C! Zimní hnízda jsou totiž dobře izolovaná: veverky dovedou kůru stromů rozcupovat tak důkladně, že připomíná vatu. Vyhřívat jej však musí veverky samy, k čemuž potřebují dostatek potravy. Do zimního spánku neupadají a k přežití potřebují skrýše se zásobami potravy na zimu.

Vychovají mnoho dětí

Přes velkou plodnost se veverka v přírodě řadí mezi ohrožené druhy savců. Ač dovedla osídlit i parky a zahrady, číhá na ni ve městech i v přírodě mnoho nebezpečí.
Veverka může mít dvě až pět mláďat i třikrát do roka.
  • Samička je březí 38 dní.
  • Veveřata se rodí slepá a zcela závislá na péči matky.
  • Po více než měsíci je veverka začíná učit lézt po stromech.
  • V rodném hnízdě mláďata přespávají zhruba do věku tří měsíců, pak se vydají do světa.
Veverky se musí mít na pozoru před šelmami, jako jsou kuny, a před dravci. Mohou se dožít věku kolem šesti let, v zajetí žijí i déle.

Proč jsou veverky rezavé i černé?


Veverky můžeme spatřit v různých barevných formách - od rezavé až po takřka černou. Uvádí se, že tmavý kožíšek izoluje lépe než řidší rezavý, a tak hnědočerně zbarvené veverky nalezneme spíše ve vyšších polohách s chladnějším a vlhčím klimatem, rezavé v oblastech teplejších. Tmavý kožíšek může být zároveň v horských, spíše jehličnatých lesích méně nápadný, a naopak. Různě zbarvená mláďata se však mohou narodit i v jednom vrhu.

Tip iReceptáře
Prohlédněte si web Kateřiny Soukupové nazvaný Veveřáci. Najdete v něm řadu přesných informací o veverkách včetně výčtu druhů a praktických rad, jak veverkám přilepšit. Nejpoutavější je vyprávění, které autorka psala a průběžně na svých stránkách zveřejňovala během několikaletého pozorování divoké veverky Pinky. Právě její jméno nese záchranná stanice pro veverky, která funguje přičiněním Katky Soukupové od roku 2008.
Záchranná stanice pro veverky každoročně zachrání desítky veverčat, která vypadla z hnízda a v době osamostatnění je navrací do přírody tak, aby si zde skutečně poradila. Postarat se o veverče není nic snadného a běžná náhrada mateřského mléka vede k jeho úhynu, proto pokud veverče vpadlé z hnízda najdete, což se může stát i na podzim kdy veverky někdy odchovávají poslední várku, můžete do záchranné stanice zavolat na telefon 606 070 632 a její obětaví členové pro veveřátko přijedou. Více na www.veveratka.cz.




























Foto: Katka Soukupová
Zdroj: Receptář, Jana Bucharová





Maoři

19. října 2015 v 22:17 Zajímavosti

Nejzáhadnější a nejvíce legendami opředený národ jsou Maoři. Nikdo dodnes neví, kdy přesně se tito obyvatelé usadili na Novém Zélandu. Možná to bylo v devátém století, možná daleko dříve. Zakotvili na březích Zélandu v kánoích a zalíbilo se jim tam natolik, že zůstali.
Byli to urostlí muži vysocí 180 až 200 cm a měli až nápadně velké ruce a krátké nohy. V obličeji převládaly hrubé rysy, a jejich vlasy byly zkadeřené a zkroucené, oči měli velmi tmavé a svítivé a nos široký.
Snad je uchvátila země plná pestrých barev, mohutných stromů a podivuhodných zvířat, možná byli unaveni dalekou cestou, kterou ujeli bez kompasů ze vzdálených ostrovů kdesi v Pacifiku.
Jedna legenda praví, že jejich původní domov byl na ostrově Hawaiki, jak byly tehdy označovaná Havaj nebo ostrov Raitea. Slovo Hawaiki lze také přeložit jako "Mléčná dráha". Podle této legendy mají Maorové svůj původní domov kdesi ve vesmíru. Noví obyvatelé nazvali ostrovy Te Ika a Maui, což byl Severní ostrov ve tvaru ryby a Te Wai Pounamu, nebo Te Waka o Aoraki byl Jižní ostrov připomínající svým tvarem kanoe.



Kdysi prý žilo na území Nového Zélandu jedno sto až sto padesát tisícovek Maorů. S příchodem Evropanů se populace zmenšila na pouhých 45 tisíc obyvatel, v současné době jsou pouze něco málo přes čtyři tisíce Maorských obyvatel. Přispěli k tomu války, alkohol, civilizační choroby, vůči kterým nebyli Maorové imunní. Ani v současné době se Maoři nedožívají vysokého věku a jejich úmrtnost je vysoká.
Někteří Maoři se přizpůsobili podmínkám moderní doby, nosí evropské oblečení, hovoří anglicky. Ti ostatní se odmítají přizpůsobit a žijí podle své vlastní dlouholeté kultury spojené s rituálními a emocionálními obřady. Maorština zůstává vedle angličtiny oficiálním jazykem země.
Maoři jsou velmi pyšní na svůj původ a uchovávají legendy z dávných dob, a to i přesto, že je jejich historie zahalená do prapodivné mlhy.
Nejrozšířenější je jejich legenda o stvoření světa. Praví, že na začátku světa nebylo nic, pouze prázdno zvané Te Kore. Z něho vznikla noc Te Poo. V temné noci seděla matka země Papa a svírala v náručí otce všech nebes jménem Randgi. Tato pozoruhodná dvojice měla sedmdesát dětí, byl to bůh moře, bůh země, bůh slunce, bůh větru a další a ti všichni prolézali skulinami jejich těl. Všechny děti chtěly víc místa, aby se mohly volně pohybovat, chtěly světlo, aby viděli na svoji zem. Jejich přání vyslyšel Tane Mahuta, mocný bůh všech bytostí. Opřel se rukama do těla své matky a nohama se opřel o svého otce Rangiho a pokusil se ho odstrčit. Objetí rodičů dlouho odolávalo, ale svaly Tana Mahuta byly silnější. V tu chvíli se přihnal strašlivý vítr, který Rangiho odnesl do prostoru mezi nebe a zemi. Tak vznikla Aotearoa, země dlouhého bílého oblaku.
Pověst mluví také o tom, že jednou nastane doba, kdy dítě Tane, což bude přestavovat celou lidskou populaci, bude chamtivé a naplněné chtíčem, že se odloučí od svých rodičů Papa a Rangi a nastane dramatický vývoj.
Maoři si svoje pověsti, víru i posvátná místa velmi střeží. Nedopustí, aby jim současní civilizovaní lidé zabírali majetek a půdu a jsou ochotni se s nimi soudit. Většinu sporů, které skončili u soudu, také Maoři vyhráli.
Původní Maorové byli velmi mírumilovní i přesto, že byli výteční bojovníci. Nevyvolávali nikdy sami spory. Neválčili mezi sebou střelnými zbraněmi, měli jenom primitivní dřevěné zbraně opatřené ostrými kamennými hroty. Také proto jejich boje nikdy nekončily tragicky.
V jejich kmenech panovala velmi přísná hierarchie. Mezi nejvýše postavené patřil nejvyšší náčelník a kněz, o kterém panovaly zvěsti, že je ve spojení s bohy. Uctíváni byli tanečníci haka, což byl válečný tanec na zastrašení nepřítele. Mezi "horní vrstvu" patřili řemeslníci, jako hudebníci a řezbáři, o nichž se přehlašovalo, že jejich umění je dar od bohů a ono do svých výrobků vkládají duše.


Tetování

Maoři se rádi zdobili. Velmi rozšířené bylo jejich tetování "moko" na obličej. Výhradní právo "moko" měli pouze náčelníci a vybraní příslušníci kmene. Moko bylo považováno za symbol urozenosti, což se odráželo i ve vytetovaných obrazech. Spirály na vrcholku čela určovaly postavení v kmeni a hodnost, jinou spirálu měl náčelník, jinou válečník. Tetování na levé nebo pravé straně určovalo genealogii a tetování na pravé líci znamenalo, že je muž ženatý.
Mako bylo tak silně spjato s kulturou kmene, že určovalo i jméno a podpis toho, kdo jej nosil. Písmo Maoři neměli. Maorský náčelník se směle podepisoval symbolem vytetovaným na svém obličeji. To například před zraky udivených Evropanů udělal v roce 1820 maorský náčelník. Svůj symbol z obličeje přenesl na mezinárodní maorsko-evropskou smlouvu.
Podobně jako tetování na obličeji měli i Maorové tetování na zadku a nohách. Tetování v těchto místech určovalo příslušnost k určitému kmeni.
Tatér, zvaný "tohunga-ta-moko" byl sice vážený a uznávaný umělec, ale neměl takové nástroje, jaké známe dnes z tetovacích salonů. Proces tetování trval poměrně dlouhou dobu a byl velmi bolestivý. Umělec používal kostěné jehličky, do kterých klepal paličkou a vysekával do živého masa do hloubky tří milimetrů ornamenty. Do vysekané tkáně se potom nasypala směs sazí a smůly z kmene stromu kauri. Směs musela proniknout hluboko do masa, aby bylo namodralé zbarvení vidět.
Ženy byly tetované na rtech a na bradě. První ornament se tetoval chlapcům po pubertě. Tetované místo se musela nechat nějakou chvíli hojit a potom se pokračovalo v dalším tetování. Čím více tetování, tím více vážený a uznávaný byl muž v kmeni.
Anglický přírodovědec, botanik a prezident Královské společnosti Josef Banks v roce 1770 maorské tetování komentoval: "Jejich tváře jsou na nich nejpozoruhodnější, nějakým uměním mně neznámým si do lící hloubí brázdy, jejichž kraje jsou zařízlé a dokonale černé. Tak činí asi proto, aby děsivěji vypadali; každopádně jim to dodává enormní ošklivosti. I když to vypadá ošklivě, je nemožné se vyhnout obdivu elegance a pravosti vzorů, jež jsou vždy jinak vykroužené a dokončené s mistrovským citem. Ze stovek nejsou ani dva stejné."
Dneska už si Maoři na své legendární potetované obličeje nepotrpí. Jsou sice občas tetovaní, ale většinou na jiných částech těla a ornamenty nejsou tak rozsáhlé.
Začátkem dvacátého století, v roce 1903 se syn maorského krále Tawhiao, Mahuta, dotkl ve svém projevu před Novozélandskou legislativní radou maorského náboženství těmito slovy: "Když bílí muži poprvé přišli na Ostrov, jako první věc naučili Maory křesťanství. Z několika členů maorského národa udělali faráře či kněze a učili je vzhlížet vzhůru a modlit se; a jakmile začali vzhlížet vzhůru, bílí muži jim sebrali půdu."
Maoři se domnívali, že všechno, co se na zemi děje, je ovládáno duchy. Bohům nestavěli chrámy. Jejich bozi byli totiž tak mocní, že byli všude, ve stromech, v jezerech, mořích.

Jeden strom uctívali Maorové ze všech nejvíc. Byl to strom Kauri, který Maoři považovali za dítě boha Tane Mahuty a který kdysi hojně rostl na Severním ostrově.
Stromy Kauri se vysazovaly tak, že po porodu se placenta zakopala do země spolu se sazenicí mladého stromku Kauri. Tím vzniklo nerozlučné spojení stromu a lidské bytosti.


Strom Kauri.

Rituály

Jedním z typických a velmi známých rituálů je už zmíněný válečný tanec Haka, který sloužil k zastrašení nepřátel. Tancem si bojovníci dodávali odvahu a protivníka se snažili znejistit. Tanec má i svoji choreografii, skládá se ze série póz, při kterých vynikaly svaly bojovníků. Tanec je doprovázen hlasitými výkřiky, řevem, divokými výrazy v obličeji i svéráznými postoji. Dodnes je Haka neodmyslitelnou součástí mezinárodních utkání v rugby a je pravda, že se během rituálu na tvářích mnoha protihráčů mihne stín nervozity.
Maorské ženy, kterým se říká wahine tančí tanec s provazy ze lnu, zakončenými koulemi, tak, aby jejich ruce zůstaly ohebné pro tkalcovský stroj. Tanec se jmenuje Maoru poi. Poi je původní maorské slovo a znamená míč.
Muži cvičili Maoru poi také. Bylo to kvůli síle, ohebnosti a koordinaci, kterou potřebovali v bitvách. Poi ale nejsou v žádném případě zbraní. Při Maoru poi se neprovádějí žádné "triky" za zády, snad z důvodu čestnosti Maorů. Poi z dnešní Polynésie nevymizelo a současné době šíří po celém světě.
Křesťanství přijali Maoři od anglikánských, protestantských i katolických misionářů. Prvním misionářem byl Samuel Marsden, který v roce 1814 přinesl na Nový Zéland křesťanství.
Překlad Bible byl vůbec prvním psaným textem v maorštině. Křesťanskou nauku si však vykládali po svém, spíše jako obohacení své mytologie, které se nechtěli úplně vzdát. Vztah Maorů k vyšším silám zůstal velmi osobitý a mnohé tradice, zvyky a rituály se dochovaly ve své podstatě dodnes.


Řezbářství byla pro Maory esoterická záležitost, činnost vyhrazená jen hrstce zasvěcených osob, přístupná jen vyvoleným a urozeným. Znalosti se předávaly z generace na generaci. Učeň musel mít talent, urozený původ a poslušnost vůči mistrovi. Mistrovství dosáhlo maorské umění právě v osobních ozdobách typu amuletu. Zdůrazňovaly nejen osobnost, ale měly i silnou ochrannou magickou funkci. Tato duchovní podstata - božská síla a energie se nazývá mana. Mana je to, co odlišuje obyčejnou ozdobu od amuletu. Nevhodným zacházením může být mana ztracena nebo odňata.
Jedinečným prvkem maorských řezeb je spirála. Spirála se ovšem nevyskytuje nikde jinde v Polynésii. Je známa jen na Novém Zélandu. Je prodchnuta náboženskou symbolikou s kosmologickými odkazy. Každý tvar má svůj význam, každá linie skrývá poselství. Spirála tedy není pouhá dekorace, ale může představovat vývoj života i podobu galaxií. Dvojitá spirála se jeví jako obeznámenost s molekulovou strukturou základního kamene života - DNA. Odkud však získali primitivní plavci tyto poznatky, to dodnes zůstává záhadou.
Vzhled maorských figur je tedy naprosto originální, nezaměnitelný a přesto svým způsobem vzájemně podobný. Vyznačují se protáhlou, notně zašpičatělou lebkou, zobákovitým nosem, obrovskýma očima a pouze čtyřmi stejně dlouhými prsty na každé končetině. Nebyly první maorské řezby inspirovány podobou stejných mimozemských stvoření?

Zdroj: Receptář, autor Mercedes Wimmerová


Pranostiky na 4. říjnový týden

19. října 2015 v 5:18 Tradice a obyčeje

Svatá Voršila zimu posílá. (21.10.)

O svaté Kordule nejsladší bobule. (22.10.)

Když dlouho listí nespadne, tuhá zima se přikrade.





Foto: internet


16. říjen - Světový den chleba

16. října 2015 v 4:45 Zajímavosti


Světový den chleba je vyhlášen pekařskou unii U.I.B. (Mezinárodní unie řemeslných pekáren) na 16. říjen.
Chléb provází člověka od nepaměti. Uctívali se jím vzácní hosté. Nepoctiví pekaři zase bývali mučeni. Věděli jste ale, že chleba má i svůj svátek?
Už prababičky říkávaly, chleba se nikdy nepřejíš. A i když mnozí dietáři tvrdí, že bez něj mohou žít, denně ho pekárny v České republice vyrobí okolo jednoho milionu kusů. Ročně ho průměrný Čech podle údajů Českého statistického úřadu sní asi 45 kilo.
Chléb po staletí rozhodně na svém kouzlu neztrácí, i když se jeho podoby mění. Ten, kdo se ho ale v touze po štíhlém těle vzdal, dělá podle dietoložky Karolíny Hlavaté chybu. "Chleba lidskému organismu neškodí, ale prospívá. Dvakrát denně by si měl každý alespoň jeden kus pečiva či krajíc chleba dát. Je to i prevence chutí a dojídání," dodává.

Proč ještě jíst chleba
•Je také zdrojem bílkovin, železa, vápníku a minerálních látek.
•Vláknina v něm obsažená snižuje hladinu cholesterolu, je prevencí cukrovky a je prevencí rakoviny tlustého střeva.
•Vyšší podíl žita v chlebu působí proti zácpě.


Osobně ho mám ráda. Pamatuji si celkem živě na červenec 1966, kdy jsme s naším profesorem z gymnázia podnikali túry po Malé Fatře. Dokud jsme byli v dosahu nějaké vesnice a tím i prodejny, bylo to dobré. Když jsme vylezli na hřebeny, začal nám chleba docházet. Tehdy bychom dali "půl království" za kousek chleba. Jak rádi jsme se zakousli do krajíce, když jsme slezli dolů do Vrútek na vlak. Stačil nám i úplně suchý!

Přeji pojídačům chleba dobrou chuť! Usmívající se




Foto: Profimedia.cz


Úterní dopoledne

13. října 2015 v 14:34 Toulky

Dnes jsem jela do okresního města Havlíčkova Brodu na důležité vyšetření. To dopadlo dobře.
Větší radost jsem měla z toho, že jsem si mohla udělat pár obrázků z Havlíčkova náměstí. Jen škoda, že nebyl tak krásný den jako včera. Zima, zataženo, ale proti předpovědi naštěstí nepršelo.
Asi před dvěma lety (už si přesně nepamatuji) bylo celé náměstí zrevitalizováno (strašné slovo). Byly vykáceny vzrostlé stromy kolem morového sloupu i kolem náměstí. Vše bylo opraveno, položena nová dlažba na chodnících atd.
Bohužel dřív jsem neměla příležitost něco málo vyfotit, až dnes. Jenže je to zlomek, protože jsem nebyla pánem svého času. I za tohle jsem ráda. Třeba bude někdy víc času a lepší počasí.


Nejdříve jsem šla kolem kostela Nanebevzetí Panny Marie. Není celý, protože kolem stojí domy a stromy.


Kříž u vchodu do kostela.


Nikde jsem nezjistila, co je to za sochu na sloupu. Asi Panna Marie, když je jí kostel zasvěcen. Je na pozadí stromů i špatně vidět. Kdyby bylo sluníčko, byly by fotky lepší.


Dům U bílého koníčka. Moc se mi líbilo domovní znamení a štít. Dole je nějaký obchod a má křiklavý vývěsní štít, proto jsem celý dům nefotila. Vedle je nová budova České spořitelny (zabrala jsem jen hodiny).


Dům s Muzeem Vysočiny je tzv. Rolandovský, ale známější je pod názvem Havlíčkův.

(Otec Karla Havlíčka, kupec Matěj Havlíček, tento dům koupil v roce 1832. Pod arkýřem je pamětní deska a na průčelí Havlíčkův medailon z roku 1871. V domě, resp. v bytě Karla Havlíčka, je možné si prohlédnout muzejní expozici).
(www.primadovolena.cz)




Mariánský (morový) sloup, v pozadí Stará radnice. Kolem sloupu byly nově vysázeny stromy a upraveno posezení.


Stará radnice (s věžičkou a kostlivcem), v popředí Koudelova kašna s Tritonem. Tritona trochu ruší jakási bouda, zřejmě jeviště po nějaké letné produkci.


To je z Brodu, jak okresní město familiárně nazýváme, pro dnešek vše.


Snímek z akce, která poslední týdny hýbe naší domácností. Část střechy do zahrady je hotová, zbývá jen připevnit okap. Na opačné straně (do ulice) probíhají dokončovací práce.
Vzhledem k počasí to parta pokrývačů stihla za pět minut dvanáct.
Ale samotná práce jim jde výborně od ruky, čekalo se několik dní na krytinu.

Musím firmu pana Špitálníka a jeho spolupracovníky pochválit, jsou to "fachmani"! Jejich práce je vynikající!

Mějte se hezky! Usmívající se



Pranostiky na 3. říjnový týden

12. října 2015 v 5:02 Tradice a obyčeje

Po svaté Tereze mráz po střechách leze. (15.10.)

Havla den, když v suchu chodí, ještě teplých dní k nám vodí. (16.10.)

Do svatého Lukáše, kdo chceš, ruce volny měj, po svatém Lukáši za ňadra je dej. (18.10.)

Čím déle vlaštovky u nás v říjnu prodlévají, tím déle pěkné a jasné dny potrvají.



(foto Jaroslav Soukup)



Památník sv. Zdislavy

11. října 2015 v 15:41 Zajímavosti


V Křižanově na Žďársku byl 27. září odhalen památník svaté Zdislavy.

Památník svaté Zdislavy stojí na kamenném podstavci uprostřed kašny a tvoří jej téměř dva metry vysoká bronzová plastika. Jejím autorem je sochař Otmar Oliva, který zachytil světici jako dívku před odchodem z domova.
Stavební práce na náměstí začaly loni po Velikonocích. Obvod památníku lemuje 12 sloupů. Nesou architrávy, tedy překlady, s nápisy. Zídka pod nimi je obložena dřevem a umožňuje posezení.
Zdislava byla dcerou majitelů Křižanova, Přibyslava a Sibyly. Narodila se kolem roku 1220. V 17 letech byla provdána za Havla z Markvartic, zakladatele Lemberka. Proslula péčí o nemocné a chudé, je patronkou rodin. Svatořečil ji papež Jan Pavel II. při své návštěvě Olomouce 21. května 1995.



Foto: Žďárský deník, České noviny a internet




Trochu chlubení

10. října 2015 v 23:36 Různé

Momentálně nemám materiál na blog. Zaměstnávají mě věci kolem domu, které nejsou příliš záživné.
Čas na "lumpačení" u Natty si ale vždycky najdu. V prvním hádání jsem moc neuspěla, ale druhé už klaplo. Obojí mě bavilo a líbilo se mi. Získala jsem dva diplomy, tak se trochu pochlubím.
Už pokračuje další soutěž. Snad budu mít štěstí.



Nattynce děkuji za skvělé soutěže a pěkné diplomy. Usmívající se




Přistání na Měsíci

7. října 2015 v 11:40 Zajímavosti


Foto: Project Apollo Archive/Flickr.com

NASA odtajnila celkem 8 400 snímků z misí Apolla, jak přistávali na Měsíci. Jde o unikátní snímky, které pořídili kosmonauté z misí Apollo 7 až 17. Snímky jsou velmi kvalitní.
Pokud máte zájem si snímky prohlédnout, jsou k dispozici na adrese: https://www.flickr.com/photos/projectapolloarchive
Jsou velmi zajímavé, ale musíte si udělat dost času, abyste je všechny mohli vidět.


První kosmonaut, který stanul na Měsíci - Američan Neil Armstrong (21.7.1969)
Foto: Project Apollo Archive/Flickr.com




Pranostiky na 2. říjnový týden

5. října 2015 v 5:16 Tradice a obyčeje

Na svatého Placida zima teplo vystřídá. (5.10.)

Brigita svatá na mlhavá rána bohatá. (8.10.)

Je-li déšť na svatého Diviše, bude mokrá zima. (9.10.)






Foto: internet


4. říjen 1957 - slavné datum

4. října 2015 v 19:28 Zajímavosti

Dnes už uplynulo od vypuštění umělé družice Země 58 let. Živě si pamatuji na tu slávu. Sputnik, jak se družice jmenovala, pípala z dalekého vesmíru.
Co nám o Sputniku říká chytrá Wikipedie:

Sputnik 1


Sputnik 1 byla první umělá vesmírná družice Země, která odstartovala v roce 1957 kosmickou éru lidstva. Na oběžnou dráhu ji vyslal SSSR.

Souvislosti vzniku

V rámci vesmírného závodu mezi velmocemi USA a SSSR se Sověti rozhodli stávající programy urychlit a vypustit na oběžnou dráhu co nejjednodušší družici o hmotnosti do 100 kg. V počátcích projektování byla označena jako Prostějšij Sputnik - Jednodušší družice, protože byla "nouzovým řešením", když plnohodnotná vědecká družice (která později letěla jako Sputnik 3) nebyla připravena včas. Cílem bylo ověřit, zda je vůbec let vesmírem možný. Měla mít jediný vědecký přístroj: vysílačku.

Hlavní údaje

Byla zkonstruována koncem 50. let 20. století Sergejem Koroljovem v Sovětském svazu. Byla vynesena 4. října 1957 v 19:28 UTC upravenou dvoustupňovou nosnou raketou R-7, která byla z vojenské verze pro kosmonautiku upravena a přejmenována na raketu Sputnik. Odstartovala z kosmodromu Bajkonur na území Kazašské SSR. Vypuštěna byla v rámci Mezinárodního geofyzikálního roku. Patří do kategorie vědeckých družic.
Obsahovala vysílač, který od 4. října do 25. října 1957 vysílal na frekvencích 20,005 a 40,002 MHz pípavý signál, který se ve své době stal symbolem počátku kosmické éry. Vysílaný signál umožňoval poprvé prověřovat zkreslení při přenosu z orbitální dráhy, tedy i vlastnosti atmosféry a ionosféry. Družice oblétala Zemi do 3. ledna 1958, kdy po 1 440 obletech vstoupila do zemské atmosféry a shořela.
Počáteční parametry orbitální dráhy: výška 215×939 km, sklon 65,1°, doba oběhu 96,2 min, rychlost 7,8 km/s.

Konstrukce družice

Družice měla sférický tvar o průměru 58 cm a hmotnosti 83,6 kg. Její tělo bylo vyrobeno ze dvou hliníkových polosfér o tloušťce stěny 2 mm. Uvnitř byly umístěny dva vysílací moduly, bateriový blok, ventilační systém a čidla teploty a tlaku. Polosféry byly spojeny a utěsněny, vnitřek družice byl napuštěn dusíkem o tlaku 1,3 atm. Vnější plášť družice byl rovněž sférický a zabezpečoval tepelné stínění jádra družice. Tloušťka jeho stěny byla 1 mm. K vnějšku družice byly připojeny dva páry dipólových antén o délkách 2,9 a 2,3 m. Ty byly uchyceny pružinovým mechanizmem, který po dosažení oběžné dráhy zajistil jejich rozevření na 70°.
Vysílače pracovaly na frekvencích 20,005 a 40,002 MHz. Vysílaný signál byl modulován frekvencí cca 1 kHz s délkou impulzu 0,3 s a stejně dlouhou pauzou. Oba vysílače se během vysílání impulzu a mezery střídaly. Vysílač o výkonu 1 W bylo možné poměrně snadno zachytit a monitorovat běžnými radiopřijímači s příslušným frekvenčním pásmem.
Vnitřní ventilátor hnal dusíkovou atmosféru kolem přístrojů a chladné zadní polosféry družice a tím zajišťoval tepelnou regulaci. Spínán byl při vzrůstu teploty nad 30 °C a opětovně vypínán při poklesu pod 23 °C.
Napájení zabezpečoval blok 3 AgZn baterií o celkové hmotnosti 51 kg, které měly dostatečnou kapacitu pro zásobování přístrojů po dobu 14 dní.

Zdroj: Wikipedie


Moje radosti

4. října 2015 v 11:59 Pokojové květiny

Začátkem září jsem si udělala radost a koupila několik barev tořivek a dvě gloxínie. Minulý týden jsem neodolala africké fialce. Měla krásnou barvu. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že mi jedna tořivka kvete. Obchod je totiž dodal v různém stupni vzrůstu.
Pokochejte se se mnou!



Tady jsem ji vyfotila jinde a s bleskem, protože displej stále ukazoval modrou barvu. Na předchozí fotce barva odpovídá originálu rostliny.


Spolu s africkou fialkou.


Řekla bych, že originál je trošku tmavší.


Tenhle květ orchideje mi dělá radost již několik měsíců.

A nyní malinká hádanka. Poznáte, co jsem utrhla na zahradě?


Znalci jistě poznají. Mrkající


Přeji vám všem krásnou neděli! Usmívající se



Aktualizace: Kvete mi ještě růžová, modrá a fialová fialka a řadu měsíců bílá orchidej (od 30. června a fialová od 18. července).
Tořivky zatím jen rostou, ale chystá se kvést další. Té, co jsem fotila, vykvetkl dnes další květ.


Nemám ji kde vyfotit, protože má květy na dvě strany. Zkusila jsem to v zimní zahradě.



Oba stvoly s květy zvlášť.


A na okně v protisvětle. Jinak to nejde. Zamračený

Je vidět i lešení, které je tam kvůli opravě střechy. Snad bude příští týden dokončena.

Rozluštění hádanky: VendyW hned předměty odhalila. Je to souplodí magnolie.


Nechala jsem je ležet dva dny v zimní zahradě a takto pukly a ukázaly semena.





Jak se kde chodí na houby

2. října 2015 v 19:15 Příroda

Také nemůžete dospat a už za rozbřesku pospícháte ranní rosou s košíkem v ruce a s kudličkou v kapse za houbovou vůní k lesu? Není divu, vždyť jsme národem houbařů. Ale jak chodí na houby sousedé Evropané, Číňané či Indiáni?
Houbařskou vášeň máme snad v genech a houbaření má u nás zajímavou historii.
O hlubokém vztahu českých houbařů ke všem hříbkům, kozákům, ale třeba i smržům svědčí také množství lidových názvů.


Některá pojmenování (kačenka, podborovák, máselník, poddubák, modrák, václavka aj.) sice patří v různých krajích jiným druhům hub, všechny však znějí mile a důvěrně. Odrážejí, jakou lásku naši předci k houbám chovali - a jakou i my chováme patrně také.
Houbové zvyklosti jsou však zajímavé po celém světě.

Lidové názvy hub, to je humorné čtení!

  • Hřibu strakoši lidé říkali nebo říkají kožíšek, husí pupek, voříšek, šenkýřka, skořičník i bezpráce.
  • Křemenáč si vysloužil kamarádská pomenování jako sirka, turek, ausferák, bolševik, havíř, voják a na Domažlicku krásný název výpravčí.
  • Bedle se někde říká biskup a na Hané palozor, klouzku zase loupáček, sosnůvka, verpánek a na Pelhřimovsku podmerfánek.
  • Čirůvka havelka je známá pod názvy housátka, ferdíček či myška.
  • Muchomůrce růžovce, neboli známému masáku, se také říká bečvářek, márinka nebo masařka.
  • Pýchavkám se přezdívá bejčí pytlík, cikánský tabák, psí kule či kozí sýr.
  • Kuřátka jsou také prstíčky či dědkovo štětky.
  • Liškám zase můžete říci jurčíky či rezounky.
  • Václavky dostaly také půvabná jména - hromadilky či fafrlinky.

Slované jedli, co les dal

Houbařské vědomosti se dědily z pokolení na pokolení nebo byly výsadou kmenových šamanů.
Značná obliba hub mezi obyvateli střední a východní Evropy pochází z dob, kdy se slovanské kmeny schovávaly v lesích před divokými nájezdníky. Houby se staly nezbytnou součástí jejich jídleníčku. Jen bylo potřeba přesně vědět, které jsou jedlé a které ne.
Zatímco v Česku je nejoblíbenější houbou hřib smrkový či borový, v Rusku jsou králem lesů ryzce. Odborníci odhadují, že Rusové ročně snědí až 1,3 milionu tun hub. V pomyslném národnostním žebříčku si drží jasné prvenství. Není výjimkou, že v sezoně žijí vesničané v lesních chatrčích a sbírají a sbírají. Z měst zase ráno vyjíždějí tzv. houbařské vlaky, které se vracejí až večer.
Houby se ve velkém sbírají i na Slovensku. Lišce tu říkají kuriatko, klouzku masliak, holubince plávka, žampionu pečiarka, ryzci rýdzik, špičce tanečnica, čirůvce pôvabnica, křemenáči (i kozáku) kozák, václavce podpňovka a hřib je prostě hríb. To abyste si porozuměli se slovenským kolegou houbařem.

Oblíbenost sběru hub ve světě

Co houby a ostatní Evropané? Jedí či nejedí?

  • Balkánské národy houby sbírají jen málo. Nejlépe se v nich vyznají Slovinci, ale třeba Bulhaři dávají přednost pěstovaným žampionům.
  • Řekové na houby nechodí pro jistotu vůbec.
  • Maďaři houby občas sbírají, nejraději mají hlívu ústřičnou.
  • Průzkumy ukazují, že z těch Rakušanů, kteří vůbec chodí do přírody, jen každý desátý také proto, aby sbíral lesní plody. Na svědomí to mohou mít přísná zákonná pravidla pro sběr hub, jejichž první kodex v Rakousku vyšel již v roce 1792!
  • V Německu mají k houbám blízko pouze Bavoři, jinak jsou Němci spíše ostražití a přednost dávají uměle pěstovaným houbám. Angličané považují všechny houby za prašivky, říkají jim hanlivě žabiny - toadstools. Naprostá neznalost zavinila, že za II. světové války, kdy vázlo zásobování potravinami, docházelo ke smrtelným otravám muchomůrkou zelenou. V programech správ britských přírodních rezervací a parků se nyní objevují i vycházky zaměřené na výuku poznávání hub. Ale nejedí se. Angličané jsou ovšem velkými pěstiteli a konzumenty žampionů - první návod k jejich pěstování tu byl vydán již v roce 1779.
  • Ještě významnějšími producenty žampionů jsou Belgičané a hlavně Nizozemci, sběr hub v lese je také příliš nevzrušuje.


  • Již v roce 1600 popsal Francouz Olivier de Serres v knize Théatre d'Agriculture des Champs zkušeností pařížských zahradníků, kteří žampiony nacházeli v pařeništích pro melouny. Ačkoliv ve francouzských lesích roste veliká spousta hub, pravověrní Francouzi vyznávají hlavně žampiony, které umí připravit na desítky různých způsobů. Žampionové omáčky jsou vyhlášenou kapitolou francouzské kuchyně. Ovšem králi jsou zde vzácné lanýže. Zkušenosti s jejich pěstováním se dědí z otce na syna a jsou utajovány daleko přísněji než všechna francouzská státní tajemství dohromady.
  • Švýcarsko má určitě nejpřísnější zákony regulující sběr hub. Je těžké se v nich vyznat, protože v každém kantonu jsou jiné, zvláštní ustanovení si navíc může vyhlásit každá obec. Většinou se houby mohou sbírat jen jednou nebo dvakrát v týdnu, ale "úlovek" nesmí přesáhnout jeden, maximálně dva kilogramy. Proto pozor na dovolené ve Švýcarsku!
  • Italům houby také chutnají, jenže časté otravy svědčí o tom, že studiem druhů se příliš nezatěžují. Italský houbař musí mít od majitele lesa povolení ke sběru (za poplatek na každý den), sbírat se smí jen v sudých dnech, a to maximálně jedno kilo.
  • Skandinávcům houby neříkají prostě nic. Švédové ani Norové je nesbírají vůbec, například v parčíku před göteborskou radnicí s muzeem Bedřicha Smetany si nádherných křemenáčů nikdo místní nevšimne. Norské statistiky říkají, že v této zemi se ještě vůbec nikdy nevyskytl ani náznak možné otravy houbami - pochopitelně. Ve Finsku na houby chodí jen ruská menšina.

Houby Dálného východu, Ameriky i Afriky

Nejrozšířenější jedlou houbou nejen v Číně, ale i v Thajsku, na Tchaj-wanu a prakticky v celé jihovýchodní Asii je kukmák sklepní.
  • Pomineme-li Evropu, pak největšími milovníky hub jsou určitě Japonci a Číňané. Národním jídlem Japonců je sukijaki, které se mj. připravuje ze tří druhů hub: ze šii-také (houževnatce jedlého), enoki-také (penízovky sametonohé) a simezdi (líhy klubčité).
  • V čínské kuchyni se nejvíc uplatňuje ucho Jidášovo, velmi ceněná je vzácná rosolovka stříbrná. Houby hrají i velmi důležitou roli v tradiční čínské medicíně.
  • V Indii nemá konzumace hub žádné tradiční kořeny. V dávné minulosti tu totiž pokládali osoby, které jedly houby, za stejné provinilce jako vrahy.
  • Protože australský kontinent osídlili především vystěhovalci z britských ostrovů, houby tady nikdo zvlášť nemiluje. Domorodé obyvatelstvo nejvíce konzumuje podzemní sklerocium (podhoubí) choroše sklerociového, které pro moučnou chuť nazývají černochův chléb.
  • Jihoameričtí Indiáni zase sbírají takzvaný indiánský chléb, což jsou pro změnu větévkovitá sklerocia choroše Wolfiporia cocos.
  • Zejména v oblasti Mexika bylo rozšířené konzumování nejrůznějších halucinogenních hub, šamanské obřady se bez nich neobešly. (Ostatně některé zajímavé rostou i u nás…) Dnes se v mexických tržnicích běžně potkáte s hřiby, holubinkami, ryzci, pečárkami i václavkami, tedy se sortimentem velmi podobným tomu našemu.
  • Ve Spojených státech chodí na houby spíš jen potomci evropských přistěhovalců. Ostatní si je kupují v obchodech.
Také pralesy Afriky oplývají spoustou druhů hub, stále však zůstávají oblastí mykologicky nejméně probádanou. Faktem ovšem je, že právě tady patrně roste největší známý druh kloboukaté lupenaté houby termitovník obrovský, jehož klobouk dosahuje nezřídka průměru 80 a někdy až 100 cm!
V tropické Africe domorodci sbírají hřib sudánský, klobouk dorůstá do obvodu až 120 cm, obvod nohy mívá 50 cm a takový macek váží kolem 5 kg. Pěkný úlovek, co říkáte!

Zdroj: Receptář, Ivan Veselý