V posledních dnech jsem přečetla skoro jedním dechem knihu od známé autorky a blogerky Nadi Dubcové o Haně Podolské.
Paní Naďa v ní líčí životní osudy věhlasné majitelku oděvního salónu, jak jí je paní Podolská vyprávěla. V knize jsou také uvedeny archivní materiály o životě syna Viktora. Ty jsou velmi zajímavé a překvapující.
Musím se přiznat, že o paní Podolské a jejím salónu jsem jen kdysi slyšela. Narodila jsem se ale o hodně později. Tehdy už byl salón znárodněn a jmenoval se Styl.
Také mi nic neříkají druhy látek (např. krepdešín apod.) Vyrostla jsem na látkách, které produkoval socialistický oděvní průmysl a na tehdejším hitu - krimplenu. Později jsem si oblíbila vzdušnější a lehčí látky. Ale to sem nepatří.
Salón paní Hany Podolské oblékal dámy z vyšší společnosti, herečky (Adina Mandlová, Nataša Gollová, Hana Vítová a další) i manželky prezidentů (Hana Benešová, Marta Gottwaldová).
Na paní Podolské jsem obdivovala její vitalitu i v pozdním věku a hlavně úsilí a píli při budování salónu. Začala s malou krejčovskou dílnou a později se vypracovala na velmi úspěšnou podnikatelku.
Knihu mohu doporučit všem, kteří se zajímají o životní osudy neobyčejných lidí.
Dále jsem si přečetla knihu Markéty Zahradníkové, kterou napsala se spolupráci Zbigniewa Czendlika - Postel, hospoda, kostel.
Knihu jsem začala číst spíš ze zvědavosti, protože (nemohu si pomoct) na mě lanškrounský farář doposud působil jako "frajírek".
Musím přiznat, že mě některé jeho myšlenky zaujaly a líbily se mi. Líbila se mi i jednoduchost výkladu např. Bible. Řekla bych, že pan farář to má v hlavě dobře utříděné a není úzkostlivý klerik, který je zahleděný jen do své víry.
Tím pádem jsem si poopravila svůj názor na něj. Ale rozhodně ho nechci glorifikovat.
Nyní se musím pustit do dočtení knihy o Herculovi Poirotovi. Už mi leží u postele hodně dlouho. 
Obrázky: internet
