****** Co nechceš, aby jiní dělali tobě, nedělej Ty jim.******

Pokud přicházíš na tento svět s vědomím, že jsi milován, a odcházíš se stejným pocitem, vše, co bylo mezi tím, se dá překousnout.





Pověst o erbu s čápem

26. října 2018 v 13:38 | Iva Stehnová |  Pověsti

Z pečeti Jana V. Dobřenského z Dobřenic z roku 1484 je zřejmé, že vladykové Dobřenští z Dobřenic měli již v 15. století v erbu čápa.
V roce 1744 byli povýšeni do panského stavu a byl jim potvrzen starý erb.
Na erbu Dobřenských je tedy vyobrazen bílý čáp s černými křídly a červenýma nohama a zobákem na modrém poli. Nad helmem se nachází klenot v podobě dvou černých orlích křídel.
O původu erbu se dochovala pověst z doby křížových výprav v letech 1095 - 1291. Doba, ve které se děj pověsti odehrává, nebyla zvolena náhodně, neboť do tohoto období (přesněji do 12. století) lze klást počátky užívání dědičných erbů.
Již v období 2. křížové výpravy do Palestiny (1147-1149) nosil každý bojovník urozeného původu svůj erb na kovovém štítě, na prsou a zádech pláštěnky, na čabrace svého koně a na praporu svého kopí.
V době renesance pak vzniká celá řada erbovních pověstí vysvětlujících původ erbu účastí členů rodu v křížových výpravách či ve výpravě císaře Friedricha I. proti Milánu (1158).
Cílem těchto pověstí bylo dodat rodům zdání starobylosti.
Augustin Sedláček píše ve své Sbírce pověstí historických lidu českého, jak přišli k svému erbu Dobřenští a Počepičtí.

" Byla jednou válka křesťanů s pohany, Čechové byli národ křesťanský a válčili s nějakým národem pohanským. V této válce zajato několik Čechův, spoutáni k sobě dva a dva, a když pak přivedeni byli do hlavního města pohanského, prodáni do otroctví.
Mezi nimi nacházel se jonák jeden mladistvý, kterého pán jeho litoval, a proto ho neobtěžoval těžkou prací, nýbrž zaměstnával ho při hospodářství tak, aby mladík mohl volně chodit.
Přišel pak podzimek a čas, kdy čápové táhnouce ze studených krajin do teplejších se ubírajjí. Jarem přiletělo sem hejno a usedlo u luhu za městem.
Když se to rozneslo, vyběhli ven staří i mladí a se zalíbením patřili na velké ptáky, ani někteří žáby za nožičky poklepávali, než je pozřeli, a jiní si pyšně vykračovali, jako by jim patřilo království.
Byl mezi diváky také dotčený mladý Čech a vida, kterak se pohané podivují ptáku, kterého málokdy viděli, pravil k svému pánu: ´Neniť to tak divný pták; však u mého otce každý rok na střeše bývá a má na tom domě mladé.´ Pán uslyšev tu řeč pravil k němu žertem: ´Jestliže tu jest ten tvůj čáp, který hnízdí na domě otce tvého, nuže zavolej ho; a přijde-li k tobě a pozná tebe, věru při bradě prorokově tobě přiříkám, že propuštěn budeš ode mne a svobodně se vrátíš do své vlasti.´
Tu poklekl mladík na kolena, a jak se tomu naučil od své paní máteře, tak zkroušeně se modlil, že by to i kámen bylo pohnulo, kdyby jeho české řeči rozuměl. Potom pak pevně doufaje v pomoc božskou a vzpomněv si na slova Spasitelova ´Víra tvoje tě uzdravila´, obrátil se k hejnu čápův a jednoho z nich zavolal, aby k němu přišel. A všemohoucí Pán Bůh, hledě na poníženou prosbu ze srdce truchlivého, udělal před udivenými pohany zázrak takový, že čáp zavolaný opustiv hejno svých druhův, namířil k tomu, který jej volal. Tu pak pohan pamětliv jsa přípovědi své, ihned mladíka na svobodu propustil.
Radostně spěchal osvobozený do své vlasti, a když se kníže jeho dověděl, jakým divotvorným způsobem ke svobodě přišel, dovolil mu, aby nosil obraz čápa na štítě svém.
Potomci jeho seděli pak na Dobřenicích a Počepicích a mnoho chvalitebných skutkův vykonali; pošlost pak Dobřenských posud mezi námi žije jako poslední květ z někdy velikého štěpu."



O čápovi Dobřenských z Dobřenic však existuje ještě druhá varianta pověsti, otištěná v časopise Lumír v roce 1853:

"Mladý Dobřenský upadl do tureckého zajetí a byl prodán do otroctví. Doma o tom nevěděli, a tak mu nemohli pomoci.
Jednou, když pracoval na zahradě svého pána, uviděl hejno čápů vracejících se do našich krajin. Vzpomněl si, že čáp, který u nich hnízdil, byl tak krotký, že slyšel na zavolání ´Šotku´ a přiblížil se k člověku. Dobřenský mimoděk dvakrát nebo třikrát zavolal ´Šotku!´a tu se jeden z čápů oddělil od hejna a přišel k němu. Dobřenský měl radost, že se setkal se svým známým čápem. Odloupl ze stromu kousek kůry, vyryl na ní místo, kde byl držen v otroctví a připevnil ji čápovi na krk.
Ten se opět vznesl a letěl za svými druhy.
Otec svého syna pokládal za mrtvého a velice ho oplakával.
Brzy se objevili čápi a začali opravovat své staré hnízdo. Šotek si jako obyčejně vykračoval velice krotce a neohroženě v zahradě.
Jakmile ho starý Dobřenský uviděl, povzdechl si: ´Ty ses opět navrátil, můj syn však nikdy více.´ V tom si povšiml cedulky na čápově krku, sňal ji, přečetl si ji a tak se dověděl, kde je jeho syn držen v zajetí.
Okamžitě vypravil posly s penězi, aby mladého Dobřenského z otroctví vykoupili.
To se také stalo a od té doby mají Dobřenští v erbu čápa."

Ilustrace: Kamila Dvořáková, Eva Caklová
Čerpáno z těchto materiálů:
Chotěboř, 2001
Staré pověsti Chotěbořska, 1992
Pod Železnými horami, 1958
Erby: Wikipedie a www.zamky-hrady.cz
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Evina Evina | E-mail | 26. října 2018 v 13:53 | Reagovat

Moc pěkné povídání:-)
Přeji krásný víkend:-)

2 Danka Danka | E-mail | 26. října 2018 v 15:30 | Reagovat

Zase jsem se něco přiučila.

3 Jitka Jitka | E-mail | Web | 26. října 2018 v 18:25 | Reagovat

Pěkná pověst. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama